10.-11.4. Cesta do Sámary a další den

Je dopoledne 11. Dubna, vy už možná koukáte na večerní zprávy a nebo taky raděj ne. Sedím pod nádherným obrovským stromem, jehož koruna poskytuje stín a chládek. Neposkytuje elektrickou energii a tak taky možná za chvíli budu vypnuta. (pozn. Red.: ano. Vyplo mě to, bez milosti)

Včerejší den byl o přejezdu z playa Junquilall do Sámary. Po delších debatách jsme vybrali cestu po pobřeží. Cestu kratší zato s delším dojezdovým časem. Za ty dva roky, dá se říci, ještě zkrásněla … Vyrážíme dopoledne a hned se drkocáme po neskutečné roletě. Je tak velká, že když to trochu rozjedu – abyste pochopili – rychleji než 40 km/h auto jde okamžitě do smyku. Máme malinké autíčko a je to cítit. Tak to smažím tou brutální čtyřicítkou a snažím se nestrkat jazyk mezi zuby, bo to je nebezpečné.

Jsou tu místa, kde jsou řeky a nejsou mosty I když jeden dva od minule přibyly. Řeky jsou letos taky menší. Jsou to takové rezavé louže. Před dvěma lety už začalo období dešťů a každý večer poctive pršelo. Letos zapršelo jen jednou, když jsme byli ještě v horách. Krajina je tu vyprahlá a nevím, co ty kravky na pastvinách vlastně žerou. Ale už to brzo přijde. Krajina na to vysloveně čeká.

Moc se kochat nemohu, protože místy přichází asfaltky o kterých by dnes leckterý tatínek mohl svému synovi říct, to stavěl pradědeček a nebyl by daleko od pravdy. I když vážně nevíme, jak rychle rainy season dokáže zmrzačit takovouto asfaltku. No prostě je to soubor děr se kterými se toho nedá moc dělat. Rychlost snižuji na deset a volně se vnořuji a vynořuji. V Nosaře nacházíme krásnou sodičku na pláži a jsme svědky hasičského zásahu – záchrany Tuktuku uvíznutého v písečné pláži a příliv nečeká.

Pak už je to jen 25km a konečně Sámara. Bereme bagáž a pěšky po pláži jdeme k našemu bed and breakfast hotýlku, který zdobí právě to stromisko pod kterým dnes sedím. Dostáváme vynikající welcome drink, pásky na ruku a klíče od kamrlíku. Sice bez oken zato s větrákem. S ramínkama a bez štěnic už neměli. Však tam budem jen spát, tak co. Jdeme domluvit vedle do školy první surfařskou hodinu a mažeme do oceánu, který je tu něžný a milý, nejsou tu žádné skály, žádné mořské nestvůry ani potvory a ani zpětné vlny. Prostě místo pro první zkoušku surfu jako stvořené. Chvíli se rácháme, plaveme a užíváme a protože už se stmívá a tak už v suchém a dokonce učesáni jdeme najít hospůdku na večeři. Jsme nerozhodní. Jsou tu rybí restaurace, místní, italské a nakonec vybíráme mexickou. Dos Gringos. Vybíráme dobře, zkoušíme burritos a já quesadilla a Jaryn si za barem všímá asi 15ti hejblátek. Toť pípy. Jsme fakt dobře. Já si dávám nějaký rumový hententonc… nevím co to je, co v tom všechno je ale je to vážně moc dobrý. Jaryn si u sebe ponechává pivní kartu a zkouší. Jsou to většinou pivka IPA. Má být živá muzika. Trochu se děsíme. Pak si Jaryn všímá kytary. A za chvilku za kytarou žena. Žena s fakt skvělým hlasem a na kytaru to taky umí. Z večeře se stává večírek. Z jednoho drinčíku tři a tak je mi jasné, že blog má pro dnešek výpadek. Báječnej krásnej večer, skvělá písničkářka z Kanady, hrála od Stinga, přes Cashe, Collinse atd atd. A taky mám objev roku.

Viděli jste někdy, když si někdo zlomí nohu a má takovou tu plastovou nechodící sádru, že k ní může být přidělaná konstrukce, která tu nohu ohne do pravýho úhlu a dolů od kolene vede berla? Borec s tím chodil jako by mu nic nebylo.

Tak a dost. Teď ke dnešku. Vstáváme v šest bo v sedm máme školu. Borec už na nás čeká, surf na podstavci … a popisuje surf, součástky funkce. Pak přechází na oceán, druh vln, kdy tamjakovůbecalevůbecnelézt a kdy zase jo. No a pak přichází na řadu technika s ukázkou a naším tréningem na souši. Říkám si to je parádička takhle na písku, to se to naskakuje. Borec se ohýbá a začne mi s tím surfem mlet a simuluje vodu. Tož pěkné to je. No a jde se na vodu. Poučení ve výcviku a plni dobrých rad jsme na střídačku vypouštěni do vlny a na rozkaz "GETAP" briskně vztyčujeme svá těla a hbitě se rovnáme do pozic. Je to super. Jo a taky řekl, že při pádu máme padat dozadu a ne po hubě ale už mi neřek, že u toho nemám vystrkovat perdel. Inu, už to vím. Jsme spokojeni, zítra se půjdeme povozit znova. Ráno v sedm třicet na značkách.

Utíkáme na snídani a Jaryn vyráží na plážovou tour. Tam a zpátky to má sedm kilometrů. Já seděla pod tím krásným stinným stromem a psala vám vo včerejšku. Pak ale už přišla doba obědní a taky doba klobouková a my hledali slušivé přikrývky hlavy, protože tyhle stromy bohužel nekryjou celý území Kostariky. Odpoledne skáčeme vlny, ploveme a rácháme se na stopadesát způsobů, protože od zítra nás čekají zážitky vnitrozemské, bezvodní, bezoceánské. Večer nesmí chybět pifko, tentorkát navštěvujeme Microbar, který už známe z dřívějšku, bo tam maj taky točený, ale Jaryn vyhodnocuje pivko u Dos Gringos jako výživnější a chutnější. Každopádně cíl dne splněn. Vracíme se do hotýlku a zde nám už večernímu psaní hrají dva borci a mají taky akustické kytary a slušný repertoár. Na chvíli je přerušují ohňoví manželé a předvádí ohňovou show. Jsme tedy opět plni zážitků. Prostě Sámara.

Tak jo. Psat to delší nebudu. Protože byste to ani třeba nedočetli. Má to být dokument a ne román. Tak ahoj …