13.4.2022 Colca Canyon

Budíme se v 6:15 v nádherném místě v Colca Canyonu, druhém nejhlubším na světě. Rychle snídáme a vyrážíme vstříc dalším zážitkům. K tomu, abychom viděli, co nejvíce nám pomáhá doprovodné vozidlo. Po chvilce jízdy vysedáme a jdeme na procházku kaňonem. Obdivujeme kaktusy, různá kvítka a tu neskutečnou hloubku pod náma. Vychajda je super. Končí v místě vyhlídky na kondory. Je celkem jistota, že je tam člověk uvidí. Mají ráno vlhká křídla a tak krouží, sedají na skály a prosychají. Z počátku máme štěstí na jednoho, dva... ale po půl hodince jich je v kaňonu kolem nás asi deset. Je to teda náramná podívaná. Tito kondoři mají rozpětí křídel tři metry a tak jsme je zařadili už mezi malá letadla. Ještě chvilku se kocháme a zas musíme dál. Čekají na nás kola. Fasujeme bicykl, helmu a rukavice, nasedáme a jedem. Naštěstí z kopce. Jsme přeci jen ve čtyřech tisících a Jaryn nás přirovnal ke kosmonautům. Jsme pomalí, neohrabaní a šetříme dech. Doufám v dobrý brzdy, je to pořádná sjezdovka. V jeden moment začíná náznak kopečku, opravdu jen náznak... chvilku se s tím lopotím, funím a trápím se, ale nakonec se s Lenčou schodujeme, že nač riskovat cokoliv, vždyť máme před sebou krásný den. Slézáme, chvilku tlačíme kola a nakonec se necháme do kopce vyvézt doprovodným vozidlem. Natáčím souboj s kopcem našich drahých poloviček a je to jako Tour De France. Jaryn získává vrcholovou prémii, vztyčuje ruce nad hlavu a celý autobus jásá. Kopec je za námi, fasujeme znovu kola a tentokrát už to dáváme až do cíle. Parádní zážitek, když si to člověk sviští 17km z kopce přenádhernou krajinou. Znovu přichází čas přesunu. Zpět na hotel, balení se, oběd a busem k našemu autu. Celé to zabírá necelé tři hodiny a tak si dáváme narychlo kokovej čaj a já se domlouvám s Foxem na řízení. Jsem trochu mimoň a cítím na sobě, že nejsem dnes zrovna ve formě. Fox to bere na sebe a já usedám vzadu v autě za Lenčou. Pozorujeme krajinu, stáda lam a alpak, občas plameňáky. Opouštíme oblast Arequipa a vjíždíme do okresu Puno. Ráz krajiny se trošku mění. Občas zahlédneme řeku, projíždíme kolem jezera, trošku nám to kolem nás zelená. Opět jsme dosáhli výšky bezmála 5.000 metrů. Dělá se mi blbě, bolí mě hlava a tak už jen čekám až budem v Punu. V hotelu upadám do bezvědomí, strašně mě bolí hlava a je mi na zvracení. Ostatní jdou na vycházku do Puna a hlavně!!! Konečně okoštovat "cuy" - morče. Přicházím asi o obrovský gurmánský zážitek, ale zase se dostávám do stavu, že jsem schopná sepsat aspoň pár řádek o dnešku. Ať žijou Andy. Tak jo přátelé, zítra snad třeba možná zas. Občas hlavně ve větších výškách opravdu nejede wifi a není se čemu divit. Stejně nám přijde na tu rozlohu země pokrytí lepší než u nás doma.