15.04.2022 Z Puna do Cuzca

Probouzíme se na slaměném ostrově jedné z rodin kmene Uros. Z postele pozoruji vlnící se hladinu Titicaca a postupné svítání nad jezerem. Dnes nás čeká dost náročný přejezd z Puna do Cuzca čítající skoro 390km. Neleníme. Opět balíme, snídáme a vyrážíme člunem do přístavu. Usedám za volant a modlím se, aby Puno ještě spalo a průjezd byl pohodový. V Punu mi to vychází, ale v Juliace už panuje slušný chaos, auta, motorky, chodci, každý si dělá co chce, aniž by se rozhlédl, nebo dal ostatním vědět co chce dělat. Je to docela šílené myslet I za ostatní, co asi tak zrovna hodlají udělat. Na motorce kolikrát jede celá rodinka, blikajíce vpravo odbočí vlevo nebo ještě lépe, když neví, blikají vším co mají. Na dvouproudé silnici se utvoří I pět proudů a člověk aby měl oči okolo celé hlavy. Masakr. Do toho všude kikilion retardérů, z nichž některé postrádají naprosto smysl, některé nejsou vůbec vidět a tak jsou z nich místo retardérů trhače podvozků. Krajina se opět mění, čím dál vice zelená, občas vidíme náznak lesa a dokonce I jehličnanů, ale především zde hojně rostou eukalipty a jejich vůně je omamná. Krajinou se vlní říčky a řeky, políčka jsou úrodná, lidé sklízí brambory a je to velmi příjemná změna pro oči. Jedna z řek - Urubamba nás provází velký kus cesty. Je to takový Hron. Pořád čekáme, kdy skončí údolí a my začneme šplhat do kopců a ono nic. Řeka, koleje, silnice a my. Poměrně klid. Prakticky žádné tiráky. Přičítáme to Velkému Pátku a silnému vlivu katolické víry zde v Peru. Cestou odbočujeme na Duhové Hory Palccoyo, které jsou prý snadněji dosažitelné. Z vesničky Palccoyo to má být snad hodinová vycházka v úrovni 4 900 metrů nad mořem a dá se to zvládnout cestou. Známější a tisícovkami lidí navštěvovaná Vinicunca je momentálně zavřená a nedá se k ní dostat. Ta je v 5.200 metrů nad mořem, jede se k ní tři hodiny a pak se ještě šplhá pěšky do kopců. Slabší jedince vyvážejí za úplatu na mulách. Odbočujeme tedy k jednodušší Palccoyo a cesta se ihned mění v prašnou kamenitou polňačku a během pár metrů jsme vydrncaní až to hezké není. Vracíme se na hlavní a rozhodujeme se, že buď odbočíme v Checacupe, nebo vůbec a pojedeme rovnou na Cuzco. Je dost hodin. I z Checacupe nám navigace hlásí na těch pár kilometrů hodinu a půl jízdy a tak si tak říkám, že abych tam došla se západem slunce a z duhových hor viděla šedej kopec za kterej právě šlo slunko spát, že raději zajdem někde na pozdní aspoňněcodožaludku a pojedem přímo na Cuzco. Mám za sebou šest hodin za volantem a 300km a prohazuji se s Foxem. Jsem upřímně ráda, když vidím, co nastává za dopravní chaos v Cuzcu, máme s Járou zapnuté dvě navigace, všichni máme oči všude a protože jsem opět našla hotýlek tak v centru města, jak jen to jde, konec výpravy vede křivolakou cestičkou taktak na jedno auto. Ubytováváme se v hotýlku, náměstí Cuzca máme asi pět minut a vyrážíme do ulic. Je to teda úchvatné, musí se nechat, že tady se španělé skutečně vyřádili, aby potlačili cokoliv Inckého. Lidí je tu jak na Karlově mostě, jídla voní ze všech stran, hraje hudba a dá se říct, že to tu fakt jako teda žije. Jdeme též na gáblík. Lenča s Foxem jdou dnes do alpaky a já si dávám konečně to vysněné morče. Jaryn se šetří u kuřecího vývaru. Všechno je to neskutečně dobrý, opět nám dali jen vidličku, tady se prostě nůž nenosí. Tak se v tom vrtám rukama a jsem mastná až za ušima. Po večeři ještě procházíme pár obchůdků, kupujem vodu a jdeme bydlet. Nad městem září kromě úplňku i Bílý Ježíš, vypadá že nad ním létá.