16.4.2022 Cuzco, Sacsayhuaman, Puka Pukara, Tambomachay

Bílá sobota. Ráno jako vymalované, nikde ani mráček. Po snídani chvátáme na osmou do centra Cuzca zakoupit vstupenku na všechny ty neskutečné památky, co se tu v okolí nacházejí. Chvátáme prázdnými uličkami - těmi asi třemi, co nás od centra dělí, abychom zjistili, že osm rovná se devět. Nevadí. Počkáme si. Objevujeme kavárničku s excelentní peruánskou kávou, sedíme na židličkách na ulici a užíváme si tu pohodu. Na devátou jsme opět u Info turístico, v devět nula jedna přichází paní, otvírá krám, zametá okolo něj, vyjíždí s vytrínami, židličkami, křesílky ... no prostě zhruba tak v půl desáté jsme obslouženi. Nevadí. Je přeci krásný den. Vracíme se do hotýlku pro auto, a jedeme asi 400 metrů vzdušnou čarou na Sacsayhuaman, první památné místo dnešního dne. Po chvilce se nám daří i zaparkovat a vyrážíme. Ze všech těch TV dokumentů jsem měla pocit takové jedné zídky ... no řeknu vám, zídka to je teda pořádná, patrová a rozlehlá.

Sacsayhuaman (moudrá wiki): doslova "orlí hnízdo" je incká "pevnost" z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků na severním okraji jihoperuánského města Cuzco, které je historickým hlavním městem incké říše. Podle tradice ji naplánovali v době vlády Inky Pachacuteka Yupanquiho (1438-1471) a postavili za Huayna Capaka (1493-1527). Údajně ji stavělo 30 000 indiánů 70 let. Podle archeologů je však alespoň její spodní část mnohem starší. Části pevnosti byly postaveny již v době kolem roku 1100 příslušníky kultury Killike, kteří ve zdejší oblasti žili asi od roku 900. Inkové ji pak od 13. století rozšiřovali.

Pokračujeme dál k památce Puka Pukara, až nás překvapuje jak moc blízko je. Tady si připadám skoro jako na zřícenině nějakého hradu u nás doma, dokonce tu krásně kvete bodlák. Z místa jsou moc krásné výhledy do kraje.

Puka Pukara je incká pevnost nacházející se v Peru v regionu Cusco asi 6 kilometrů severně od města. Název lze přeložit jako "červená pevnost", pojmenování pochází z kečuánského puka, což znamená červený, a pukara, což znamená pevnost nebo strážní věž.

No a jako poslední jsme si nechali Tambomachay. K té se dá vlastně I přejít od Puka Pukara pěšky. Blíží se poledne, zoncna rumpluje a my s Jarynem rychle zakupujeme přikrývky hlavy v podobě slušivých expedičních kloboučků. Ráno jsem se vystrojila do dlouhého rukávu, bundy a dlouhých kalhot, po návratu z centra s lístkem v kapse přehodnotila na krátký rukáv a teď mám pocit že čtyřicet stupňů je skromný odhad. Takže je mi úplně jedno co na tý kebuli mám, okamžitě to snižuje pocitovou teplotu aspoň o pět stupňů. To že jsem se ráno poctivě natřela naprosto vším, co jsem našla od oleje, přes padesátku po výživný krém je teď už úplně jedno. Nos už v podstatě několik dní můžu používat jako šmirglpapír a dneškem se na tom nic nemění. Taky jsem si všimla, že už neumírám při každém kroku, v podstatě standardně fungujeme do schodů, kopečků I při svižnější chůzi. Asi jsme se konečně aklimatizovali.

Co se týká Tambomachay, tak to je skutečně veliká paráda. Protéká tu říčka stejného jména,

Z netu: Tambomachay leží v nadmořské výšce 3.700 metrů a zaujímá rozlohu 437 metrů čtverečních. Naleziště je pozoruhodné především svou architektonickou dokonalostí a dokonalým opracováním a sestavením kamenů. Areál Tambomachay sestává z mnoha různých kamenných částí, zdí, teras, akvaduktů a kanálů. Převýšení voda zdolává soustavou vodopádů. Dopravu vody zajišťují dva hlavní akvadukty, které zajišťují udržení čistoty vody. Ta pochází z pramene v nejvyšším patře komplexu, pramen je vidět v malé boční místnosti. Voda je systémem kanálů dopravována do zásobníku v dolní části. Hlavní zeď Tambomachay je 15 metrů dlouhá a 4 metry vysoká, zdobená čtyřmi lichoběžníkovými 2 metry širokými výklenky na poslední terase. V boční stěně se nacházejí dva další velké výklenky. V přední části se nacházejí dvě řady zdí a pozůstatky velké kruhové věže, která sloužila k obraně a komunikaci.

Procházíme se, kocháme, fotografujeme a fotíme se s malinkým lamátkem. Cestou odtud se stavujeme na oběd, Jára koštuje hovězí srdce na špejli, Peruánskou specialitu, já si dávám jakýsi mix mas, Lenča má talíř plný řas a jiker a taky našla kus morčete a Fox si dává volský voko a hovězí. Porce jsou tak obrovský, že se to opravdu nedá nejen dojíst, ale sníst ani z půlky. Dělíme se s dvěma hladovými a krásnými psíky z okolí. Takových psů je tu mrak. Všichni jsou klidné a mírné povahy a všichni mi přijdou fakt hezcí.

Po příjezdu na hotel nastává naprosto nutná siesta a do města vyrážíme až se soumrakem. Procházíme náměstí opět narvané lidmi, kupujeme pár nezbytností a jdeme hledat nějakou pěknou, speciální, lokální hospůdku v některé z uliček, kde mají pivko. Cuzco fakt žije, z lokálů se ozývá hlasitá hudba, někde živá někde mrtvá, to je jedno, ale asi bychom se tam ani nezaslechli, Oslovují nás nabízeči šperků, šátků, 100% alpaka a taky obrázků a bacha, ti jsou úplně nejvíc maskovaní, za obrázky se skrývá helou maj frend, odkud seš? Kokajn? My nechcem kokajn, chcem pivo. Je to věc známá a i v dokumentech zmiňovaná, že mnoho lidí sem jezdí na tento typ spešl dovolené. Inu, to je jejich věc. Jaryn se zahledí v dál, zvážní, nasaje, nozdry se mu zavrtí, zatetelí a neomylně nás vede pryč od večerního života až k otevřené El Cafe, kde není ale vůbec nikdo, zevnitř se ozývá velmi ale velmi příjemná tlumená hudba a my se okamžitě rozhodujeme. Z číšníka se klube šikovný člověk, syn majitele a nabízí nám čtyři druhy lokálního pivka, Povídá nám o nich a dělá nám ochutnávku. Když projevíme zájem o čerstvý salát, který je uváděn na poutači omlouvá se, že kuchyně je již zavřená a dlouze se zadívá do lednice vedle baru. Připravuje nám dva saláty, taky nám na stůl dává zatím ty nejlepší olivy co jsme tu ochutnali a večer není večer, to je večírek, totální, absolutní pohoda a zážitek. Na hotelu ještě chvilku řešíme dny příští, zítřejší, domlouváme strategii a jdeme spát. Tak jo! Helou maj frends ... gut najt.