19.4.2022 Uvězněni v Machu Picchu

Co bych Vám přátelé ke dnešnímu dni nalhala... po večerní párty na vlakovém nádraží Peru a Inca Rail a pětihodinovém čekání na to, zda něco pojede, či ne ... nebo aspoň na nějakou kusou informaci, která nepřišla jsme šli spát v náhradním ubytování, krásném hotelu, který nás ubytoval skoro za hubičku a byl rád aspoň za něco, protože klienti, kterým nachystali i růžové lístky na postel nemohli pro změnu dojet sem. Tak jsme se v těch růžových lístcích do růžova do čtyř vyspali a já šla sondovat na vlakové nádraží zda vlak v pět ráno pojede. Lidí opět houf, nádraží potemnělé, nikde ani noha. Jediné, co se do půl šesté stalo, bylo, že ostraha rozsvítila světla a pustila ranní směnu přes zamčenou bránu. Platné zůstalo info, že v osm ráno dostanem info. Šla jsem zpět na hotel, kde proběhla bojová porada a v půl sedmé jsme s Lenčou vyrazily zpět znovu na nádraží držet bojové pozice blízko u mříží. Probíhaly tam znovu a znovu ty samé hovory na téma pojedetonepojedetopročtonejede a co ted s tím. Stál tam s námi kluk batůžkář z Argentiny a kromě anglického hovoru s námi, byl schopen hovořit i se zaměstnanci drah. Po delším španělsky vedeném hovoru se otočil na podpatku a mizel a mě napadlo se zeptat, kam jako jde.... A tak mi řek, že v osm je Pravda ale jen pro Inca Rail a že Peru Rail už otevřeli office, ale to je jinde, tak jsem se zeptala, zda můžeme jít s ním a on jako že jo. Tak jsme vyrazili a během chvilky byli v již skutečně otevřené Peru Rail. Koukla jsem mezi dveřma na čudlíkovou mašinu, která v ČR stojí výhružně skoro na všech úřadech a lezou z ní ty pořadníkový čísla. Zeptala jsem se ostrahy jestli ten lístek potřebuju a on že jo. No a tak se stalo to, že jsme přišly druhé na řadu a předběhli I toho hodného Argentince, který si vzal lísteček až po nás. Předběhly jsme I houf místních, kteří sice čekali, ale bez lístečku. Trochu jsme doufali, že změna proběhne na první ranní vlak, bohužel to vyšlo až na 15 hodinu odpolední. Inu .... Do cíle nám zbývá 1.300km, řešíme co dál. Zkouším volat do ALAMA, kde máme v Limě v sobotu vracet auto, že to prostě nedáváme a že za to, že stávkujou přece nemůžeme a že potřebujeme vrátit auto v Cuzcu a přeletět na Limu vnitrostátním letem. ALAMO mi sděluje, že tam nemají kancelář a že tam mohou vyslat člověka, aby auto vyzvedl, ale že to bude stat 700USD. To už teda zvyšuju hlas. Něco jako vyšší moc. Něco, co jsme nezpůsobili a potřebujeme to elegantně vyřešit. Zaměstnanec Alama mi sděluje, že aŤ chvilku vydržím, že musí zavolat šéfovi. A že mi zavolá zpět. Momentálně je to dvanáct hodin od našeho hovoru a kupodivu se ještě neozval. Zítra zkusím zavolat znovu. Ruším naplánovaná ubytování přes booking a koukám do mapy na ty serpentýny, 4 000 hory které máme přejet a zbývajících 1300km. No, nějak to dame. Nějak to ujedeme. Pojedeme I v noci, budem se střídat. Co nám taky jiného zbývá. Jen doufáme, že nenapadne zemědělce postavit blokády někde jinde, ale ... prostě PERU. Uvidíme.

Celý den jinak probíhá v nesmírně odpočinkovém tempu. Kromě 6km co jsem naběhala na nádraží a zpět k hotelu raději moc nechodím, lýtka mi dávají sežrat včerejších 283 vystoupaných pater a bolestně se ozývají při každém kroku. Dáváme si snídani v jednom z hostelů a jinde jdeme na vy-ni-ka-jí-cí kávičku, která je tak hnusná, že nejde dopít. Borec má mašinu na kávu velkou jako stodolu.... Káva je zrnková, libujeme si. Odebírá nádobku již namleté, vsunuje do přístroje a touto jednou namletou kávou udělá čtyři kávy. Je to břečka. No nic no. Halt se tady tu kávu teprve učí. Jdeme na hotel, já se rozčiluju s Alamem a padá mi u toho hlava. Najednou kde se vzala, tu se vzala, je tu jedna a Jára mě táhne z postele na oběd. Obědváme a užíváme si skvělý servis rodilého číšníka. Má to v krvi. Při hovoru se skoro klaní, má bílou košili, je usměvavý a úslužný. Je vidět, že ho to nejen živí, ale I baví. Po jídle vyrážíme sami dva do místních termálů - dvě minuty chůze k bráně, pět minut celkem. Obyčejné bazény s vodou od 34 do 37 stupňů jsou dokresleny nádhernou přírodou okolo a ani nevíme jak, jsme tam dvě hodiny. Obsluha obíhá bazény a roznáší pivíčka a koktejly. Mě je doporučeno kokíto, mochíto co u nás nekoupíte. Místo máty plovou v rumu lístky koky, led a brčko. Je to moc dobrý. Kousek za termálama - asi deset minut, je prý nádherný vodopád. Koukám s foťákem v ruce toužebně k brance k němu vedoucí a Jaryn mě lehce upozorňuje ať se podívám dál. Schody. Schody nahoru. Kopec. Je jedno jestli je to deset nebo sto schodů. Vzdávám to. Vracíme se do městečka, je zataženo a lehce mrholí, začíná se rozsvěcet osvětlení. Krása. Narážíme na místo nazvané "good coffee" a s otazníkem v očích vcházíme dovnitř. Paráda. Neskutečně tu voní kafe. Je tu velká mašina. Sedáme si a za chvilku máme před sebou kávičku jak se patří. Tak přeci ... Vracíme se na hotel a během chvilky přicházejí I Lenča s Foxem a vytahují nás ještě na pivko. Z pivka je I lehká večeře. Chvilku posedíme, ale pak zpět na hotel. Spát. Spát dlouho. Zítra bude náročný den. Zítra bude náročná i noc. Zítra nebudu psát zážitky z cest, protože cesta bude probíhat nonstop. Proč? Abychom stihli letadlo domů, za Vámi, kamarádi. Protože ... všude dobře, doma nejlíp. Tak dobrou noc a až to půjde, dám vědět, jak jsme na tom.