20.-21.4.2022 Zrychlený přesun k Limě

Vzhledem k našemu prodlouženému zážitkovému pobytu v městečku Machu Picchu, měníme zbytek trasy a zkracujeme ji tak o zhruba dvěstě kilometrů. Neuvidíme stověžaté město Ayacucho, ale za Abancay se spustíme po silnici 30A zpět na Nazcu, Icu a tak dále. Spát budeme tam kam až zvládneme dojet. Máme kousek středy, čtvrtek a pátek na 1.100km. (1.100km nejdříve vysoko v horách, kde je silnice klikatá jak hadice a pak taky ty tiráci, ty tiráci)

Ráno vstáváme v Machu Picchu celkem na pohodu, lístky na vlak máme až na třetí odpoledne. Stejně balíme plnou polní, bágly dáváme na recepci a jdeme najít, kde bychom ulovili snídani a fakt dobrý kafe. Nacházíme otevřenou restauraci a slečna, co obsluhuje by zasloužila odměnu za práci v naprosto soustředěném plíživém a pomalém tempíčku. K jejímu neštěstí tím, že jsme si tam sedli, usedli tam postupně další tři stoly a my jasně víme, že buď to nedá ona nebo hosté a odejdou. Nicméně se daří, káva je nakonec uvařena, jíme k tomu jakousi kapsu na slano, s různými náplněmi. Po snídani vyzvedáváme bagáž a jsme rohodnuti sejít k vlaku a zkusit se vecpat do vlaku v jedenáct. Třeba nás vezmou. Přicházíme tam právě včas, domlouváme se, že bychom moc chtěli jet a takových nás tam je asi deset. Ku podivu to vychází a vedou nás po červeném koberci do takového toho lepšího vlaku, který si prostě na Machu Picchu normální člověk nekoupí. Usedáme do plně proskleného kupé, není tam zima a to jsem si vzala vlněné fuseklíčky, že se budou hodit. Během chvilky se sličná slečna průvodčí mění v modélku a její kolega v modéla a předvádějí nám produkty z alpaky. Slečna už to musela dělat milionkrát, protože jí to fakt jde. Takže jsem dnes vlastně byla na první módní přehlídce v životě. Přehlídka končí, pak se nám ty krásné věci snaží prodat a za chvilku nás volají do vedlejšího kupé, které vypadá jako salónek s křesílky a zároveň je vagón otevřený a dají se pořídit fotky z venku. Je tam klarinetista a saxofonistka a hrají nám různé melodie a do toho další nádražák přestrojen za ptáka tančí s účastníky této výpravy. (Poznávám ho jen podle bot). Jinak jsme fakt šťastní, že nás vzali, dali nám čtyři hodiny na jízdu autem k dobru. Jsme v Ollantaytambu. Svoboda. Fox běží pro auto a my usedáme do restaurace na rychlý oběd. Jako obvykle je jídlo naprosto luxusní, chutné a delikátní. Nemáme slov, pro to, jak se tu vaří. Tady se snad lidi už kuchaři rodí. Mají vytříbené chute, vše je tak akorát ochucené a moc dobré. Po jídle sedáme do auta a mažeme dohnat dvoudenní ztrátu. Jsme rozhodnuti dnes dojet do Abancay. Cestou projíždíme úsekem, kde došlo k fakt velkým sesuvům půdy a silnice pod nimi naprosto zmizela. Jinak je silnice přímo serpentinoidního charakteru, kdyby ty serpentýny byly jen o kousek víc, tak už budem jezdit do kolečka. Masakr. Finále je skutečně silným zážitkem sjíždíme ze 4000 do necelých dvou a těšíme se až ten kopec uvidíme za světla. Nacházíme hotel, mažeme na večeři a líbí se nám restaurace něco jako Kuře od Léni. No co vám budu povídat. Lahoda. Jedna báseň. Mňam. A honem spat.

Ráno vstáváme na sedmou a v osm už sedíme v autě. Mám službu, sedím za volantem. Klikatíme se opět nahoru po úbočích hor až do 4.500metrů nad mořem. Po přejetí jedné takové hory se hned za obzorem objevuje jiná Krajina, končí hory a my jedeme po (asi se tomu říká) náhorní planině silnice se rovná a kolem nás se pasou stovky lam, alpak, ovcí a sem tam nějaká ta kráva. Není tu prakticky žádná civilizace. V půl jedné odpoledne nacházíme na křižovatce silnic obyčejné hliněné domky a ve třech z nich je něco jako jídelnička. Stolek, židle, na záchodě žárovka, štěstí. Kolem domku běhaj psi a slepice a jednu takovou slepici likvidujeme dáváme si slepičí polívku a paní nám nese pro každého tak dvoulitrovou mísu, ve které jsou špagety, vejce, stehno nebo křídlo ze slepice a neskutečně silný vývar. Zapíjíme to kokovým čajem. Výška je slušně cítit, chtěla jsem si dát výškové cigárko, jako již zdatný horal a dva zapalovače odmítaly hodit plamen docela vytrvale. Jedu dál. Chvilkama se mi na této planině daří mazat I 120km v hodině, nejsou tu ani moc tiráky a naším směrem bych spočítala auta na prstech jedné ruky. Ale to by nesmělo být Peru. Jako lusknutím prstů se opět z ničeho nic před námi otevírají hory a chystá se několikrát slušný sešup dolů a zase nahoru. Pohybujeme se od 1.500 metrů do 4.500 metrů. Ve dvě odpoledne za šest hodin jízdy mám za sebou 300km a předávám štafetu Foxovi. Jdu dozadu a tvrdím, že budu spát, abych mohla řídit znovu v noci. No jo... ale to by nesměly být opět ultra mega serpentiny. To se prostě nedá, buď mi to mlátí hlavou o dveře, nebo o opěradlo a navíc,,, navíc ty výhledy, ta Krajina, ty panorámata. To se přece nesmí, spát v tak nádherný krajině. Fox to mydlí serpentýnama, kocháme se a v dálce začínáme vidět písková panorámata. Je to jasný. Blížíme se opět k poušti. Klesáme. Domluvili jsme se, že dnešek zakončíme v Ice a zamlouváme přes booking hotel. Stavujeme se v Nazce na jídlo. Myslíme, že jsme v dané hospůdce první zahraniční hosté, paní se s námi fotí a jde se s náma loučit až na ulici. Takže dnes 600km, 12h jízdy, a rozmezí výšek 4.500 metrů - finálních 420. Jsme 300km od Limy a dnešním dnem jsme dohnali ztrátu. Můžeme být trochu klidnější že do pátku do večera dorazíme do Limy. Hotel kde bydlíme je nějaký úlet. Mají tu I bazén. Tak ho možná ráno průbneme. Ale každopádně se těšíme na pobřeží Pacifiku. Tak jo. Mažu spát, je po půlnoci a samozřejmě budíček brzo v 6:30.