22.4.2022 Z Icy přes Pisco do Limy

Dnes si dopřáváme zaslouženého spánku po náročném včerejším přesunu z vysokých nadmořských výšek a také velkých Peruánských dalek a vstáváme tedy až 6:15 ... proč? Protože proto. Je tu přece bazén. Snídaně je v osm a pak už musíme jet dál dál v dál. Vstáváme tedy a mažeme do bazénu. Teplotu vody neřešíme, jsme už skoro ledoborci. Je to velmi příjemné probuzení do nového dne. Snídaně je take potěšující a dostačující, tož hezké to tu bylo. Balíme, sedáme do auta. Po domluvě sedím za volantem já a dovezu nás někam před Limu a pak to předám zkušenému pražskému pilotovi Foxovi. Ovšem není Praha jako Lima. Ale nepředbíhejme.

Na dnešní den jsem měla jediný požadavek. Mezi 11 a 12 hodinou se vyskytnout na pláži a trochu se dospálit před cestou. Nikdo z výpravy s tím nemá problém. V noci jsme dojeli za tmy a písek a poušť kolem nás jsme spíše tušili. Dnes se poušť stala realitou. Všude kolem nás Krajina laděná do béžova, takové zvláštní pusto a prázdno a v tom sem tam na sebe nalepené hliněné domky. Během chvilky se napojujeme na Panamerikanu. Je to něco jako dálnice, ale dálnice to není. Ano, jedu 120 (tam kde mám jet 100) ale tady jezdí všichni třeba I 100 I v místě kde je 35km/h povolená rychlost. Taky tady jezdí povozy tažené osly a tiktoky - takový ty vozítka jako motorky - Jaryn je přenazval na mandelinky. No a další zajímavost je, že tiráky klidně jedou v rychlým pruhu a tak je musíte podjet, abyste je předjeli. Nicméně - valí to. Do Pisca nám chybí 70km, kde jsem za chvilku. Jdeme na jistotu a jedeme na pláž, kde jsme už byli. Je příliv. Je tu trochu víc bordel, než bychom čekali, když jsou zde restaurace, mají otevřeno a čekají na hosty. Ale co. Jdeme do moře a Léňa nás jistí z pláže. Co říct k vodě, jak jsem psala výše, jsme již zkušení ledoborci a jen tak něco nás neporazí. Užíváme si vlny, skáčeme a je to super. Co na tom že fouká studený vítr a Pacifik má teplotu jezera Titicaca ....zkrátka podzim je tu. Pak osycháme a já ve studeném větru chytám tu svou obvyklou červeň. Hodina před polednem a studený vítr je jistá a vyzkoušená kombinace na totální spálení se. Hodina utekla, stačí. Přejíždíme do restaurace u silnice, protože restaurace na pláži se nám zdála dost drahá. Tak si dáváme jídlo jinde za stejné peníze jako v restauraci na pláži a máme tu první Černý puntík v případě Járova jídla. Je to takové něco s něčím, nepodařený mišmaš nevalné chute a podle toho se Jaryn celé odpoledne cítí. Inu, tak přeci jsme našli vyjímku z vyjímek, ale ... I mistr tesař se někdy utne.

Po obědě nás čeká ještě 240km. Řítím se Panamerikanou vstříc Limě. A pozor, teď to přijde - vstříc dobré kávě na pumpě. Nacházím benzínku, kde jsme nabírali směrem vstříc zážitkům na začátku naší cesty, jen v protisměru. Blaženě vypijeme kávu a měníme řidiče. Zabít nás nehodlám. Za volant usedá Fox. Nějaký čas je to ještě pohoda na Panamerikaně, která je rovná jako přímka a dnes ji jen ozvlášťňuje taková zajímavá mlha, takový šedo. Je to tu úplně normální. Není to smog. Je to prostě něco, co je charakteristické pro Limu a okolí ale zřejmě celé pacifické pobřeží, to mi teda jen napovídá to, že jsme celou cestu kolem oceánu (i na začátku naší cesty) mohli číst na cedulích "zona de neblina". Postupně se noříme do civilizace třináctimilionové Limy. Poslední tři dny nám blbne router a nyní vypověděl úplně. Jára má stažené offline mapy a mě se daří otevřít booking mapu s bodem, kde je hotel. Nějak to prostě splácáváme, kam vlastně jet a nakonec nabíhá I wifi. Je to opět napínavé. Nervák. Když někdo bliká, většinou jede na druhou stranu, než bliká. Největší jistota je blikat oběma. Když padne zelená, je dobré okamžitě začít troubit na všechny přede mnou protože se během vteřiny nerozjeli. Taky zde není ve zvyku vůbec nějak na blikač a info o změně směru nějak reagovat, Nikdo Vás nepustí. Musíte se prostě odhodlat, vyjet z pruhu směrem do druhého a vůz v daném pruhu v podstatě donutit vás pustit. Moc tomu nerozumíme, ale je to tak. O množství pruhů misty už jsem taky psala v jiných příspěvcích. Prostě je dobré mít v autě kolem sebe minimálně tři poradce, hlídače boků auta a taky podvozku v případě nenápadných leč drsných retardérů. Aspoň že ta mapa teď funguje. K hotelu se probíjíme zácpami a válečnými situacemi skoro hodinu. Ale jsme tam. Živí, zdraví a celí. Uff ... to byly nervy. A to jsem se na to jen dívala.

Na hotelu děláme check-in na let s KLM do Amsterdamu a pak na Vídeň. A mažeme do víru velkoměsta. Jdeme opět kolem oceánu do Larcomaru, kde už to známe. Je to něco jako Vaňkovka ale daleko větší a spletitější. Mají zde především celosvětovou módu, celosvětové brýle a vůbec je to velmi moderní zařízení. Jsou zde I restaruace a hospůdky, ale všude stojí fronty na volný stůl nebo povolený počet hostů (covidové opatření). Nebaví nás hledat, zda bychomo se někam vešli. Jdeme si prostě ještě chvilku sednout na hotel, pokecat a jako každý den - spát. A věřte nevěřte, podařilo se. Jsem rudokožec, červenej jak rajče. A mám k tomu bonus. Zčervenala nám celá výprava až na Léňu, na kterou to slunce prostě nějak nejde.