23.4.2022 Jak jsme neodletěli domů aneb jak Lence došla ve 13h sms

Den jak malovanej. To tak ráno vstanete. Osprchujete se, očicháte hadry a fusekle a oblíknete si to, co nejmíň smrdí. Smrdí všechno. I to, co jste nepoužili. Voňavka vám došla asi před týdnem. Inu... říkáte si, sedíme v letadle vedle sebe, jsme kamarádi a stejně budou smrdět všichni. Balíte všechno co jde a jdete na snídani. Parádička. Dnes míchaná vejce, na výběr džus nebo jogurt s lupínky, houska, takovýtopidimáslíčko v pidikrabičce a marmeládíčka jakbysmet. Kávička, mlíko ... v klidu posnídáte, protože přece se letí až v osm, času habakuk, tak hlavně ať to je pohodový den.

Jdeme zpět na pokoj, dobalujeme a Jaryn září ščestím. Má v ruce izolepu. (blízcí vědí) ostatním prozradím. Jaryn a Izolepa, to k sobě prostě patří. Je to věc, kterou se dá vše spravit. Doma má pro ni svá tajná místečka a na štědrý den musím loudit. Balíme batohy do igelitu a Jaryn obtáčí izolepou. Usmívám se a lehce nervózním, jak dlouho asi může trvat spotřebovat celé takové to velké kolo ... Budeme mít nejvíc nedobytné batohy v letadle, nebo možná ve světě, možná I v celém vesmíru. Konečně, izolepa dochází a my můžeme vyrazit ven. V klídečku si dáváme kafe a procházíme se parkem ze kterého je nádherný výhled na oceán, surfaře, je sobota, je pohoda, no prostě krásnej den.

V Larcomaru utrácíme poslední Soles, nebo se o to aspoň pokoušíme, mě se dnes mimořádně daří. Prostě jsem se rozhodla si do toho batůžku aspoň kousek té alpaky přeci jen vzít. Z obchodu máme namířeno opět na kávu a pak chceme sejít těch strašlivých 70 metrů nad mořem přímo k oceánu a tam chvíli pobejt a pak to zas vyjít. Trochu se toho děsím. Když vidím schody, dělá se mi mdlo.

Nicméně Lenka hlásí: "Přišla mi SMS - KLM nám odložilo let." Zapomněla jsem vám říct, že už dva dny jsme prakticky bez wifi, bez routru, protože se rozhodl přestat spolupracovat. Sedíme na lavičkách a koukáme po sobě. Padá rozhodnutí, že všechno padá a mašírujeme rovnou zpět na hotel, kde na nás čeká autí s našimi sbalenými věcmi v kufru. Na recepci wifi je a tak zjišťujeme, že zaměstnanci KLM stávkují za lepší podmínky, vice peněz. Inu... fajn... ale jako - PROČ ZROVNA DNESKA??? Tak my přestáli stávku kolem Cuzca, dali si sprint 1.300km v naší půjčené Toyotě od srdce zvané MIXÉR (bo výkonnost tohoto vozu neprokázala, že se jedná o vůz) a stihli jsme být v Limě den před odjezdem, aby se pak stávkovalo v Amsterodamu??? Jaryn znervózní hodně. V pondělí hned po příletu má jít na denní a je jasné, že tohle teda rozhodně neklapne. Jsme potichu jak pěny, ťukáme do mobilů a zařizujeme nejnutnější. Rozhodujeme se k okamžitému přejezdu na letiště. Fox má najítou trasu v offline mapách, tak snad to klapne. Umýváme auto od našich zajisté vyvedených uměleckých děl kreslených prstem v prachu pouště a dějin naší expedice. Vyrážíme. Poprvé společnými silami netrefujeme správnou odbočku a tak si dáváme další kolečko kolem hotelu. Podruhé to vychází a my sjíždíme dolů k oceánu na totálně ucpanou Panamerikanu. O dopravě už jsem vám psala několikrát. Kdybych k tomu letišti měla dojet já, tak úplně cítím jak mi rostou žaludeční vředy. Šílený. Některý auta vypadaj, že majitel je našel na skládce, nebo v kovošrotu. Nemají světla, chybí jim kusy plechů, nebo vypadají že se rozpadnou každou chvilkou, na druhou stranu jsou zde naleštění frajeři a mezi tím se proplétají motorky různého osazenstva a my. Kdo netroubí není z Peru ... Jak Dan v Trabantech dycky říkal, že Indové se chtějí světlama vylejzrovat, tak tady to platí o klaksonech. Po 45 minutách jízdy vracíme auto v ALAMU. Paní nás převáží k letišti a my se jdeme srdnatě ptát, co jako teď. Už se skoro ptáme, když mě jemně upozorní lidé v pozadí, že jako ale jsme předběhli frontu. Omlouváme se a mizíme na konec řady. Ta už tvoří dost slušnou serpentýnu. Ale co naděláme. Později nás uklidňuje, když vidíme jak to za námi rychle roste. Po asi hodince jsme opět u pultíku, nyní už legálně a mě se daří změnit návazný let z Vídně na Prahu. Let z Peru je potvrzený další den na patnáctou hodinu. OK. Dostáváme voucher na hotel, jídlo, jídlo, jídlo. OK. Nebojte se, krásný hotel. OK. Máme si vzít taxíka, schovat účet, pak si to nárokovat. OK. Taxíka si máme vzít uvnitř a uvnitř na něj počkat. Protože venku je čtvrť Callao. Dangerous Callao. OK. Děláme vše dle návodu a za chvíli již za 100 soles sedíme v taxíku a vezeme se do hotelu. Stmívá se. Přijíždíme za tmy. Během chvilky máme pokoje, jdeme na večeři a pak jdeme koupit nářadí na nový poslední zakončující večírek. Smějeme se, jak se I bojíme přejít přes přechod, aby nás ta dravá auta nezajela. Daří se. S pár pivíčky a křupkama se vracíme na pokoj. Všichni otvíráme znovu check-in a Foxovi a Léni se daří přebookovat let z Amstru do Prahy na dvanáctou. Nám ne. Nechápu proč, co je špatně, ale nejsem schopna to vyřešit. Vyřeším to zítra. Až znovu vystojíme hada k přepážce, tak se zeptám.

PS: tak už jsem zjistila, co dělají Peruánci s tím vším luxusním peruánským kafem, když ho neumí ve většině případů udělat, nebo ani neví co to je, nebo na co to je. (teď nechci nikoho urazit. Ale je to tak) ... PS1: foto napoví ...

Brou noc!!! Krásnou neděličku a držte nám pěsti.

PS2: a prosím - NESTÁVKUJTE!!!