Dnešní den začíná brzkým startem v pět ráno. Důvod je jediný. Chceme zmizet před dopravní špičkou a před možnými blokádami stávkujících. Rozhodli jsme se raději oželet snídani. Pán v hotelu chce po nás šest soles za kafe a nerozumí, že ale přece nechceme snídani. Do jednoho hrnku se pročistil kávovar a chtěl to udat jako právoplatnou kávu, Lenka se ubránila a tak jsme si dali aspoň rychlé kafe před odjezdem, které tu mimochodem mají fakt moc dobrý. Špičce jsme se úplně nevyhnuli, ale mohlo být hůř. Než člověk opustí Limu včetně všech předměstí dá to fušku. Je to desetimilionový obr a nechce se nechat setřást. Ale daří se. Po pravé ruce máme Pacifik a všude kolem poušť. Panamerikana se line mezi masou písku do dáli. Zajíždíme na benzínku a kupujem si kávu, kterou nám prodává sám Jesus. Je dobrá, je silná... slunko peče, to jsme nečekali. Začíná tu podzim, ale pocitově je tak třicet. Od pumpy odbočujeme k Pacifiku a chvilku nám trvá než nacházíme cestu vedoucí až k němu. Všude hlídané rezorty nebo bydlení se závorama. Jsme na konci pláže jen my, rybáři, páni pelikáni a asi miliarda racků. Fouká příjemný chladivý vítr a my jdem zkusit oceán. Je zde chladnější, ochlazován studeným proudem. Nicméně dá sa. Vlny opět nedělají Pacifiku ostudu, Užíváme si to. No ... a je to už klasika, ale jedna z vln se přehupuje přes své obvyklé meze a namáčí nám úplně všechno. Sušíme, čistíme, vyfukujeme písek z věcí. Nikam nespěcháme. Na další cestě se zastavujeme v moc fajn restauraci pro místňáky, zkoušíme kuřecí polívku, která chutná jako nezahuštěný kuře na paprice a místo kolínek v ní plavou vrtule. Neznaje situace máme I druhé jídlo, které naprosto není možné zvládnout. Talíř přetéká kuřecím stejkem, rýží, bramborami a Lenka nám k tomu čte o Peru. Měla jsem v paměti, že Peru je brambor máti a že jich tum ají na 400 odrůd. A chechtáme se, že by bylo fajn všechny ochutnat. No tak nic, není to 400, spletla jsem se jen o jednu nulu. 4.000 druhů brambor nemáme šanci zvládnout. Jedeme dál tou zvláštní béžovou písečnou krajinou plnou domečků s pískovejma zahradama a já si říkám, že tady nad plevelem fakt vyhráli... sem tam má někdo v zahrádce kaktus a naprosto ojediněle palmu. Přemýšlíme jak to tu dělaj s vodou, že to nemůže být žádná sranda a víme, že bydlet bychom tu nechtěli. Pravda občas je ta písečná říše přerušena zelenou zónou - to když sem tam někde vtéká řeka do moře a je vybudován zavlažovací system. Sem tam vidíme pasáčka krav či koz a políčka s kukuřicí. Protože máme čas stavujeme se na kávičku v pekárně a objevujeme zákusky a protože od oběda jsme málo přežraní, dorážíme se dortíčkama. Do Pisca přijíždíme kolem třetí a v podstatě hned vyrážíme na pláž, která je od hostelu asi pět minut, dáváme pivko, lebedíme a někteří z nás neodolají oceánu. Je tu pozoruhodně klidný a dá se skvěle plavat. Na obzoru vidíme ostrovy Ballestas, které nás čekají zítra. Je absolutně jasno a tak je nám dopřán neskutečný západ slunce. Je tu spousta místňáků a I když to pro ně musí být rutina asi se to prostě nikdy neochodí. Foxík dostává hlad a tak docela dlouze hledáme otevřenou restauraci, ale nacházíme, zpět k hotelu už se spíš kutálím. Jojo, musí se nechat, že když Lenka odpoledne četla, že peruánská kuchyně je jedna z nejlepších v Jižní Americe ... že to asi teda musí být pravda, protože nám zase moc chutnalo.

Fotogalerie