A zase to Pavones

Povídání o dnešním dni bude asi velmi krátké. Byl to z části lenivý, snivý, slunečný a plážový den. Opravdu už nikam nespěcháme a já dnes nabírám síly před zítřejším mohutným přejezdem, kdy nám navigace hlásí čtyři a půl hodiny čistého času za volantem a 260km. Ale není km jako km a ukazatel času taky není moc směroplatný. To už tu taky bylo.

Ráno jsme vyjeli na Playa Banco, dle našeho průzkumu asi nejposlednější místo na Kostarice, kam se dá dostat autem po plážích. Asi pak ještě nějaké cestičky někde jsou, ale to zkoumat už nebudeme. Víc na jih už jen les, pláže, divočina a Panama. Panama je od nás vzdušnou čarou asi pět kilometrů. Pláž je to moc pěkná, ale jak se vleze do oceánu, jsou tam dost slušný mugly a když se na ně prevalí vlna a zrovna tam mate nohy, není to moc příjemné. Já to tedy ani nezkoušela. Testovat byl Jaryn a naznal, že e-e. Chvilku jsme seděli, kochali se a Jaryn se rozhodl pro plážovou vychajdu 8km zpět do Pavones. Co by ne. Zanechávám mu vodu, poučení ať je vofafrnej a vyrážím autem zpět do Pavones sama. Stavuji se na surfařském "Pointu" a zkouším ještě jednou dronem natočit surfaře z výšky, ono… nejsem žádný kaskadér a hlavně se o droníka bojím, takže nad oceán s ním nelítám. To je jako vzít si fakt slušnou kytaru do lode na divočejší vodu .. prostě o něj nechci přijít, bylo by mi to líto. Takže surfaři jsou takoví mravenečci uprostřed mraku vody. Dochází mi první baterka, přistáváme a sedám do auta a jedu na pláž do Pavones, kde se dobře chodí do vody, kde stejně nikdo není I když to je uprostřed městečka, prakticky na náměstí a kde slunko žhne stejně, jako všude jinde. Jsem tu tak půl hodiny a už z dáli poznávám, že polovička přežil a přišel. I on má misty až nachovou barvu. Pantenolem se dneska šetřit nebude. Kolem jedné odpo to vzdáváme a jdeme vyhledat stín našeho příbytku. No přiznám to, celá popantenolovaná jsem si lehla, že počkám až to vsákne. A jak jsem to tak jako vsakovala, tak jsem najednou spala… no nádhera. Oběd stál dneska celkem zaprt. Zkusili jsme jinou sodu a paní kuchařka není tak zdatná, no prostě to nemělo tu chuť, jak jsme zvyklí. Chceme si spravit chuť v kavárničce. Já jsem teda spokojená, moje kapučíno je fakt dobrý a silný. Ale před Jarynem přistává hrníček mizivé velikosti s kávou černou jako bota, ale na to že chtěl Americano … tak je to spíš takový Italiano. Sledujem dva kluky, kterým není ani deset let. Prkna pod paží a jdou na to. Ŕešíme tu pohodu se kterou jdou surfovat, bez dohledu rodičů. Jen doma odhodili aktovku, chytli prkno a zavolali na mámu: "Mamí, jdem si zasurfovat!" a máma na ně určitě jen hukla něco ve smyslu: "A jak se setmí, ať ste doma!" Jdem zkusit jaký tu maj nanuky … a už zase frčíme na Point, bo je pět, jsou největší vlny a surfaři řádíjou na vlně dlouhý tak, že když se jim zadaří a maj štěstí, můžou frčet až 900m … Líbí se mi na tom to, že to je rychlý, že tam je vidět ta energie a mrštnost, je to něco jak obří slalom na lyžích. S tím rozdílem, že z vaší klády, kterou jste si obsadili na pláži, jste schopni pojmout jízdu jednoho surfaře od začátku až do konce a nepotřebujete k tomu TV, která daného jezdce sleduje. Prostě super. Navíc díky základům tohoto mistrovství (jako teoreticky už jsem fakt fakt dobrá) už aspoň poznám, že se tvoří vlna a vidím, kdo se ji chystá jet a můžu si ho "vybrat" a sledovat, jak se mu bude dařit. Fakt pěkný. Chtěla bych to umět. Odsledovali jsme si to pěkně až do západu slunce, vrátili se na hostel a já zasedla k druhý půlce manga. Oujéééé.

Baštím mango a pidi banány a další tři kluci už v úplný tmě, vůbec neumím odhadnout věk, se vrací od oceánu, sprchujou se pod venkovní sprchou, umejvaj surfy a je to takový … normální. Normální život normálních kluků, co bydlej ve vesnici ménem Pavones u Pacifiku, kdesi na jihu Kostariky.

No … já často byla u babičky na Rozsičkách a teď umím škubat a kuchat slepice. Ale safra, ten surf, ten surf bych taky chtěla umět jak ty malí kluci …