Alá Alajuela

Já už dneska vážně, vážně nechtěla! Vopravdu ne, vopravdicky! Když vono se to tak nějak tento. …

My prostě ráno vstali, voráchali se v tý velký pacifický louži, třikrát se spotili I při nulovém pohybu v 35 stupních a já dostala nápad, že než to hrnout rovnou na Alajuelu, že přeci jedeme kolem parku Carara – ptačím národním parku – a ten les je kousek od krokodýlí řeky, kousek od Tarcoles. Jaryn se mě pro jistotu zeptal, co od toho očekávám. A já na to, že už jsme tam sice byli, ale je to prales a jsou v něm stromy z primárního pralesa a že to minimálně znamená prochajdu ve stínu, v "chládku" v pravé poledne. Minule jsme viděli jednu ještěrku, pár žabek a jednoho papócha Ara. Nicméně, bylo mi to schváleno.

Takže vyrážíme z hotýlku na pláži, lóčíme se s oceánem, Jaryn odhazuje plovky … bo kdyby je vezl dom, tak jen ten písek za švy v nich váží asi deset kilo. Jsem ráda že odhodil I ty starý sandály, na který spotřeboval tolik lepidla, že už to lepidlo bylo dražší než sandály samy … cestou navštěvujeme nějaké ty obchůdky a v jednom z nich říkám něco česky Jarynovi a paní prodavačka nadzvihne obočo a říká – ste Češi? A rozhovor začíná, žije tu osm let, je někde od Rouseca a je tu ščastná. Milé to setkání s krajankou. Mimochodem – letos první. Za celou dobu jsme nezaslechli Češtinu ani z dálky.

A už jsme v parku. Samozřejmě u vchodu hlídají leguáni (ty jsem čekala, ti jsou tu inventář) … no ale pak překvapení střídá radost. Žabky, ještěrky, vopičáci makakové, papoušci, kteří asi zrovna upravují hnízdo a taky laň jelena běloocasého. Zářím ščestím, prochajda jak víno … Jaryn prohlašuje, že je děsnej vzduch a mě je jasný, že do pěti minut prší. A taky že jo. Von je jak meteorologická stanice. Chviku mokneme a pak jedeme dál. Před odbočkou na jedničku vedoucí na San Jose zastavujeme na dlabanec, taky už jsou skoro tři a konečně si dáváme tu rybu. Jsou to male dravé cosi a tak dostáváme každý dvě. Je to moc kostí, takovej obližprst ale je to moc dobrý. Pak už začínáme stoupat do kopců. Kopce rostou, auto funí, teplota klesá. Za dvě šest vracíme auto, je v pořádku, přes Ubera nám zamlouvají odvoz na hotel za necelé 2000 colónů (asi tři dolary) a teď už vám píšu z 1000 metrů nad mořem a je tu dvacetjedna stupňů, Jaryn si hřeje ruce o kafe v kelímku a zvažujeme dnes užití deky na spaní … ale I tady je krásně.

Tak jo. Zdarec. A todle je definitivní konec. Jako vopravdu. Zejtra v 19:30 odlétáme, už máme hotový check-in a tak kdo chcete, tak už se těšte. Vracáme se domů … už jsme se narajzovali dost. Přesněji 2.128km …