Arenalování

K Arenalu jsme se přiblížili v sobotu večer. Z parku Tortuguero nás chytly neskutečné tropické lijavce, kdy stěrače neberou vodu a když projede v protisměru auto, tak vás obleje vodou, že si přijdete jak v myčce včetně všech těch kartáčů a mydlinek. Sopka Arenal je monumentální a nepřehlédnutelná. Dejte dětem pastelky a řekněte jim, ať namalují sopku a jistojistě jim z toho vyleze právě Arenal. Ještě před nedávnem ho zdobila stékající žhavá láva a pro lidi rochnící se v termálech to musela být neskutečná podívaná. Pro nás je to podívaná i bez té lávy, ale dnes se nekoná. Marnost ji vyhlížet. Je temno, přetemno, my přijíždíme do cílového hotýlku opět v doprovodu proudů vody, hromů a blesků. Dnes jsme v rezortu vysoko nad La Fortunou, je jen 200 metrů od vodopádu, je z něj výhled na mesto a na ten luxus, co poskytuje, je prostě levnej. Ale vše je v pořádku a každá bouřka má svůj konec. Večer trávíme v hotelové restauraci na terase u bazénu a pod námi svítí město ... popíjíme drinky s paraplíčkama - já moji oblíbenou piňa coladu, Jaryn Kubu Libru a Léňa si dává krejzy vopicu ... a je to dobrý.

Ráno fofrová vstávačka na východ slunce, který stíháme vo fous ... ale stíháme. Opět balíme, utíkáme na klasickou Kostarickou snídani Gallo Pinto a přesouváme se na 200m vzdálený vodopád. Nějak na to ale nemám nervy. Jsme zvyklí na svobodu, pohodu a relativní klídek a tady je dneska ráno nějaká vypjatá atmosféra. Měření teploty, mytí rukou - to vše vnímám v klidu a pohodě, díky tomu, je to tu naprosto v klidu. Ale nějak mají na každou činnost jednu osobu. Pak jim vadilo naopak zaparkovaný auto a nás to rozhoupalo zmizet prostě pryč. Sedáme do auta a mažeme něco přes dvacet kilometrů do Arenal Observatory. V podstatě objíždíme celou sopku kolem dokola. V Observatory je čupr vyhlídka na sopku, na jezero a všude kolem. Líbí se nám I pohled zhora na stromy, což se vidí málo kdy. Vyhlídka je vlastně dost vysoká a úzká železná konstrukce a v horních patrech už je to dost cítit. Kvůli kapacitě se nemůžeme moc zdržet. Takže házíme rychlou čučku, slézáme dolů a štrádujeme si to k místnímu koupacímu vodopádu. Je úchvatný. Scházíme po vlhkých schodech, vodopád ještě nevidíme ale už nás slušně sprchuje... Nemůžu ani udělat pořádně fotku, sklo je prakticky okamžitě zalité vodou. Koupačka je ale skvělá, vodopád hučí, vlhkost 100% a naše radost asi 1000%. Za dalších 350m je zavěšený most, chvilku se houpeme a pak jinou cestičkou jdeme zpět do civilizace. Máme štěstí. Arenal se mezi tím vysvlékl skoro do naha a my ho vidíme v celé jeho kráse. V restauraci si dáváme jak jinak než Casado a furt odbíháme na terasu odkud je vyhlídka na jezero a na druhou terasu kde si lidi můžou dělat selfíčka se sopkou.

A jedeme dál. Míříme kolem jezera do městečka Arenal Nuevo, kde máme už od minula príma koupací bod. Je neděle. Jsou tu místní, hraje muzika, všude voní grilování, děcka skotačí ve vodě a všude panuje neskutečná pohoda. Jdeme si zaplavat, voda je teplá, sladká a klidná. Vlastně poprvé a možná i naposled na Kostarice vážně plaveme. A protože není čas ztrácet čas rychloschneme a frčíme přes luxusní kafíčko v "German bakery", kde teda kupujem i chleba skutečně našeho typu, nějaký další základní potraviny a ujíždíme malebnou kopcovitou krajinou do našeho dalšího útulku tentokrát na úpatí sopky Tenorio. Ujíždíme rychle. Chceme stihnout večer koupačku v řece Río Celeste, která protéká kolem našich kabinas (ne náhodou) ... stíháme ji asi na pět minut. Voda je modrá jako nebe samo ... začíná se stmívat, nebo řeknu to jinak. Během deseti minut je tma jako v pytli a od řeky už jdeme po tmě a na světlo nám svítí světlušky. Nebo spíš světluše, protože to nejsou lucerničky. To jsou lucerny.

Dobrou noc všem! Dobré ráno všem! Krásný den.