Catarata Uvita, Playa Arco a žvižátka

Líně snídáme rybičky z plechu, chleba a popíjíme kafe. Nespěcháme a to se mi na tom líbí. Furt cestujeme, snažíme se vidět všechno možný, ale ubrali jsme letos na tempu. Pura Vida. Pohoda.

První záležitost dnešního dne je umístěna pět minut od hostelu. Menuje se Catarata Uvita. Ovšem můj dezorientační nesmysl nám prodlužuje vycházku o minimálně kilometr a ještě poslouchám tu mou buzolu, já sem Ti to říkal. No joooo, když voni píšou že před hotelem doleva … ale už neřekli, že ne jako hned ale až za kousek. Jinak tenhle vodopád fakt miluju. Vede k němu mírný až zanedbatelný kopeček a pár schodů. To znamená, že cestou od něj neumřu v půli kopce. No, to na věci nic nemění, že z nás voda crčí jak z kohoutku. Vodopádek je to malý, sympatický, je u něj krásný, chladivý, koupací jezírko. Má asi tak všeho všudy dvanáct metrů. Po chvilce zjišťujeme, že to není jen tak nějaký obyčejný vodopád. Ona to klouzačka … taková kamenná, Pravda, ale klouzačka. Ihned to zavrhuji a jsem spokojena zabořena po uši v jezírku jako matka hrošice. Pravda, když vidím I malé děti jak zdolávají žebřík nahoru a bravurně to sjíždějí, ptám se nahlas, zda bych se neměla stydět, že to nejdu zkusit. Ono, klouzačky a tobogány sjíždím jen pod nátlakem blízkých příbuzných děvčat z Jarynovo okolí, přičemž Káťa už naštěstí odrostla. Ne neměla bych se stydět. Ani se nehnu. Sedíme s Jarynem a pozorujeme to. Nejvíce nás baví, jak děvčata věku do dvanácti let, bez vest, vylezou, sjedou, vyplavou … a jak chlapci věku dvacet v ploveckých vestách a doprovodu a opatrně … z pozorování nás občas vytrhne jedna z hejna rybek plovoucích okolo nás a do nás si semotamo klovajíc. Jaryna má už paty jako po pedikůře … Mě nevím proč nejvíc vokusujou pupek … dycky se leknu a řehtám se jak kobyla. Jaryn nevydržuje, plove bez vesty, zdolává žebřík a nato I klouzačku. Je to můj hrdina. A že to není žádnej břídil, jede dvakrát. Taková kamenná klouzačka to se prostě nevochodí. Vydržujeme tu do dvanácti, odcházíme, v našem sklepním příbytku přehazujeme pár věcí a jedeme na super luxusní oběd do "Ocean View resortu", který nám před dvěma lety doporučil jeden místní Tico, když jsme nějak nezvládli přijet do parku ve správný den.

Ocean View resort se vyznačuje závorou před ním, ochrankou, která vysílačkou upozorňuje pana vrchního, že jedou další dva hladové krky, taky tím, že je tam fakt nádhernej výhled na oceán a že resort prostě je v národním parku. Nadlábnete se Pravda za slušný peníz, ale můžete si přimyslet, že už neplatíte vstup do parku, a za hotelem slaníte na cestičku vedoucí parkem, krpálem jako sviňa, k tý nejkrásnější pláži minimálně v okolí 6km. Na tuhle pláž se nedostanete za vyšších vln. Musí být odliv. Je ohraničena skalisky a když je příliv, je zcela zalita vodou. Dumáme, co si dát a nakonec nás napadá porovnat Casado za 3000 colonů s Casadem tady za 18 dolarů … no Pravda je s parádním středně krvavým stejkem, je k němu jakýsi asi avokádový mrmláníčko a je to vážně moc dobrý. Kávu a pívo si dáváme na vyhlídce a čekáme až ještě trochu opadne nikoli pěna na Jarynovo pivu, ale moře. Půl třetí. Jdeme. Na chvilku mě šprajcnou vopičáci skotačící nad našimi hlavami ve stromech. Ale ubráním se třísté fotce a fakt už jdeme. Kopec je to vážně slušnej, potím se už z představy jak to jdu zpátky. Nejstrmějších je několik posledních metrů. Dole ještě procházíme kousek vodou. Oceán stale ještě ustupuje. Paráda. Nikde nikdo. Jen my dva, pláž a oceán. Rumantika jako bejk. Fakt opravdu opravdicky nádherný místo. Fotím vlny, kraby s barákem na zádech I ty chudší bez domova, ale ty mi dou hůř, protože je snad plaší I zvuk závěrky mýho foťáku.

Blíží se pátá a tak fakt jako už musíme jít, bo bude brzo tma. Mažeme nahoru kopcem a slyšíme takový divný kňourání takový nepřerušovaný pískání. Mám v ruce kamerku, tak to točím a najednou nám přejde přes cestu pták černej jak bota a velkej jak stodola. Nevím, co to je zač. Ale mám to zachycený. Pak míjíme strom kterej končí asi až v nebi, protože vidím sotva kořen … a už jsme nahoře. Štráduju si to rovnou na vyhlídku, na dolar v kapse mizejíc nehledíc. Slunko zapadá, a pozor… tukan. Pan tukan jako model zkušeně pózuje a já zas lituju že nemám u sebe tele, ten můj tele … (tak jako na pláži chybělo mi makro) .. no … prostě je to nafocený, tak jak to nejlíp šlo, tak nebrblejte.

Fotím, obdivuji, ochuju a wawuju a jedem do našeho hostýlku s jednou zastávečkou pro plechy s pívem …

Joooo – kdybych se vám teď nějakó dobu nevozvala… zítra si to míříme nějakých 150km do srdce Corcovada – úplně nejvíc nejdrsnějšího pralesa na celým šírým světě … myslím, že ta wifina tam stejně pojede … ale kdyby né, tak věřte, že fotim, píšu a až se vyskytnu v civilizaci, všechno vám to povím. Jak jsme se měli a co jsme dělali … tak se zatím mějte krásně.