Cesta do Corcovada aneb Pura Vida

Ráno jsme poměrně rychle sbaleni a vyrážíme. Dnes nás čeká 150km přejezd a hlásí to něco přes tři hodiny. Přitom víme, že většina cesty je po naprosto perfektní silnici. Počítáme že v jednu budeme na místě určení. Na konci světa. V hostelu, kam dojedete buď lodí a pak jdete asi půl hodiny po pláži s veškerou bagáží, nebo v suché sezoně autem. Vybrali jsme si auto, protože naše další cesta vede ještě více na jih a Sierpe je zbytečná zajížďka zpět (v Sierpe je přístav, kde se parkují auta a odtud se jede řekou a pak po oceánu).

O té hezké silnici ani nic psát nemusím. Kousek za Rinconem, už na poloostrově OSA odbočujeme na jednu jedinou cestu vedoucí k playa Rincon a prťavé vesničce San Josecito (mimochodem naprosto na druhé straně poloostrova) … tak tady to začíná být výživné. Prakticky okamžitě končí asfalt a začínají ďury a krpále. Jak jsem už zmiňovala, tady se většinou moc nezabývají serpentýnama. Prostě kolmo hore, kolmo dole. Blíží se dvanáctá a před náma na cestě kuželky a info, že je totálně zavřeno od devíti do dvou. Hustý. Nepronikne ani myš. I motorkáři tu sedí na mezi, taxikáři, náklaďáci … prostě všeci. Fotím si mravence brablence, co nosíjou nastříhaný lupeně do svýho domova a asi vidím I vrata do toho domova. Raději to nezkoumám moc blíž. Za chvíli na mě mávají postávající ať se du jako honem na něco juknout a on to had. Říkají no picar. Tak jo budu jim věřit. Hezkej kousek. Metr má určitě.

No hele, já to zkrátím. Ve dvě nám borec hlídající kuželky řekl, že jako ve tři. Všichni se chechtaj a sou celkem v klidu. Jasně, pár aut to mezi tím otočilo a vzdalo, bo vezli led a dovezli by teplou vodu… nebo jeli jen na výlet a jako tady ty dny vážně v šest večer končí. No ve tři se dozvídáme, že ve čtyři … PURA VIDA, vole … Jaryn začíná anglicko-česko-španělsky vyjednávat a posedávajícím se rozjíždí huby ještě víc. Já si du dat asi mokré hadr na hlavu. Povídám si s jedním Irem, co taky čeká v koloně a s jeho ženou a rozebíráme cestování. Jaryn nevydržuje, vstupuje za mystickou hranici kuželek, ptá se jak je to daleko a jde se na to podívat. Usoudil, že tam je určitě nahoře jeden sekáč trávníku s křovińákem a chystá to tam na období dešťů. Nevrací se. Nevrací se ani za půl hodiny. Najednó kuželka bokem a já opuštěna začínám sama zdolávat ten brutální kopec. Asi za dva kilometry mě stopuje živý a nezavražděný a zdráv můj polovička, já držkuju, že je vůl a on se chechtá, že jak vylezl nahoru, že tam pět borců leželo v trávě a čmódili cigára. Oznámil jim prý dokumentación a blikl si je. Uvedu na pravó míru – dělají tam celej úsek nový silnice a zrovna měl co na prácu jen bagrista. Takže se tam určitě dřelo jako sviňa celó tu dobu. No … šlapu na plyn a jedu, co to dá. 40km/h. pomalu řežeme posledních 28km, čekáme až projdou koně, no a co byste řekli? Ty jo, tady už zas nemaj mosty… čtyři!!!! Čtyři brodění. Doufám, že nebude teď tři dny pršet abych vůbec ještě někdy odjela. Přijíždíme do vesničky a já si plynnou španělštinou přivolávám místního Tico v gumáku, asi pan zemědělec a vyzvídám, jestli jako je to cajk, když mu tu nechám před barákem auto. Je uplně v klidu a ukazuje mi, kam to můžu píchnout. Zatěžujeme se bagáží a vyrážíme na naši poslední dnešní štaci… boříme se do písku na pláži, pot z nás stříká, ale jdeme. Asi za půl hodiny jsme konečně u našeho vytouženého útulku, už nám chystajó večeřu a my vidíme další grandiozní západ slunce. Zapadlo kousek vedle Caňo Isla a my po večeři, světe div se, zapadli taky. V osm. Oceán nám k usínání burácel a každá dopadající vlna vytvořila dělovou ránu. Někdy pak začal takovej ten krásnej rejnysízn slejváček. … jsem tu autem. Abych ještě někdy odjela. Tak jo. Jdu psát o zejtřku, totiž o dnešku, kterej už je vlastně skoro včerejšek. A pak se v tom vyznej.