Cesta na jih Kostariky

Dneska Vás asi moc nepotěším, moc jsem toho nenafotila … je neděla a v nedělu se nedělá. My ráno Vstali, líně se nasnídali, pod papouščím stromem asi hoďku stáli …bylo to neuvěřitelné. V jednu chvílu jsem jich napočítala 11 kousků a jako bonus 2 leguány.

Dnes musíme přejet z Tarcoles do Uvity. Jedeme přes Jacó. Nejdříve se mu chceme jako vždy vyhnout, ale pak si říkáme, že mu dáme šanci a minimálně si jej odškrtneme jako navštívené místo. Jacó je město v zálivu s rušnou pláží, rušnými ulicemi plnými obchodů – ale takových, kde koupíte třeba i pračku nebo motorku, chcete-li. Navíc jsou zde vystavěny výškové hotely a nám se to ke Kostarice nějak nehodí. Necítíme se zde až tak, že ač jsme jukli i na pláž, balíme to a bez koupačky a ochlazení mažeme dál.

Je jako obvykle horko. Ukazuje nám to dnes nějakých 33 stupňů. Jak jsem již zmiňovala, zatím vždy, když jsme sem přijeli (duben 2018, duben 2021) již začínala "rainy season" to znamená, že skoro denně po šesté večerní začlo lejt jak z konve, nebo spíš z hadice a lilo až do rána. Nyní zatím žádný déšť. Příroda na to doslova čeká. I když už jsme se ocitli v zelené části kostariky. I zde je vidět, že vodu by to chtělo. Koryta řek jsou poloprázdná, pastviny proschlé. Ve vesničce La Palma kdesi na cestě mají krásné náměstíčko do obdélníku a střed tvoří fotbalové hřiště a světe div se, zrovna se hraje okresní přebor. Zastavujeme a chytáme dva góly a střídání brankáře. Pak projíždíme palmovým hájem dlouhým mnoho kilometrů. Palmový průmysl je I zde. Uprostřed celé té palmové nádhery narážíme na moc krásnou hospůdku a jdeme na oběd. Po chvilce pochopujeme, že I v roce 2018 jsme právě zde s Brďovci zastavili na oběd. Musí se nechat, že kuchařka je fakt borka a všechno to má chuťově velmi vymazlené. Teď už dorazit předposledních 35km a už nás "chladí" oceán v Dominicalu. Zde jsme byli ubytováni minule. Je to další surfařské místo. Přijíždíme v čase, kdy je oceán mírný a přátelský I obyčejnému lidu bez surfů.

Začíná se zatahovat a my to vítáme. Zvládáme být na pláži aniž bychom hledali stín a je tu velmi velmi příjemně. Trávíme zde čas až skoro do půl páté a vyrážíme posledních snad 16km do Uvity. Na sklo auta padají prvni kapky. Co kapky. Během chvilky jedu dvacet a nevidím ani prt. Konečně. Nahoře vzal někdo kýbl a prostě to na nás vylil. A v tom nejlepším jdeme nakoupit něco na snídani do obchodu. Pak už jen kousek rozdrkocanou silničkou do kopca a jsme v místě určení. Vítá nás krásný hostel uprostřed pralesa, kde máme pokojík ve sklepě. Ale je to I jak avizují na stránkách bookingu jediný pokoj, kde má člověk trocha soukromí. Prostě,,, máme zdi. Před dveřma do pokoje krásnej dřez pod širým nebem, to se to budou čistit po ránu tesáky. Záchod a sprchu máme hned vedle Recepce a naproti recepci je krásný obývák – taková zastřešená terasa a taky tu je perfektně vybavená společná kuchyně, kde jsou lednice, sporáky, veškerý nádobí … a kde je kafe pro všechny. Nad tím vším v patře jsou další pokojíky – oddělený prknama. Ale s naprosto skvělou terasou před nimi s výhledem na prales. Pěkný to tu je. Tady budem bivakovat tři dny. Minule jsme nezvládli národní park v Uvitě, protože byla středa a ve středu mají zavříno. Je to velmi známé místo Kostariky, protože celý park má tvar velrybí ploutve. Třeba konečně zvednu dron a třeba to I natočím. Zatím nebyla příležitost. Buď foukal vítr v horách nebo začlo pršet v Dos Ríos. Tak třeba se blíží čas vzletu. Uvidíme.

Přežijte pondělek … ahoj zítra.