Cestování k Pacifiku

Ráno se budíme čilí jak mravenečci kolem páté a zevlujeme po zahradě kolem domku. Jaryn si všímá asi milionu kolibříků, kteří už asi taky nemohli dospat. Čučíme na ně, oni čučí na nás a jsou ještě celí takoví černobílí, protože sluníčko … to ještě spí. Vaříme kafe a pijem ho venku a najednou kde se vzala, tu se vzala Bluejeans frog. Vždycky jsem toužila mít ji ve sbírce viděných a nebo dokonce focených žab, ale pak jsem se v jednom dokumentu dozvěděla, že žijí ve vyšších nadmořskýh výškách a tak jsem zhodnotila, že ji asi neuvidím… a ona si tu klidně poskakuje po dlažbě před bejvákem. No nádhera …

Snídáme o barák vedle, kde bydlí Gerardo, co se stará o tenhle nájemní domek. Jeho žena nám vaří opět parádní Gallo pinto, kávičku a my se vydáváme vstříc dalším zážitkům. Prvních 25km je to i dnes relí samajama a krájíme tu vzdálenost velmi, velmi pomalu. Nicméně krájíme.

První zastávka je v Poza los Coyotes, takový čupr krásný místo, s modrou vodou jako má Río Céleste, s jeskyní, vodopádem a pučovacíma dušema do pneumatik. Taková frajeřinka akorát na moji perdel. Nejdříve míříme k jeskyni. Je bílá sobota, všude plno Ticos, dek, svačinových košů a veselí. Ale my se ještě vejdem. Je to paráda a voda je nádherně chladivá. Což docela nechápu, jak to zvládá, když vzduch má 35 stupňů a to není zdaleka ani poledne … Když lezeme dovnitř pomale to syčí … Stromy poskytují stín, pofukuje větřík, voda je neskutečně čistá a hlavně modrá .. paráda. O půl kilometru od jeskyně je vodopád padající do soutěsky a úplně na konci toho všeho mi Jaryn za jeden mil ve španělštině – prostě za Kostarickou tisícovku – prostě za pade Kč českých – pučuje gumu, duši, prostě plavidlo … a ještě chvilku si užíváme chladivé chvíle.

Dále pokračujeme přes Libérii, nákup PHM a nákup potravin k pobřeží Pacifiku. Teplota vzduchu kolísá kolem 38 stupňů a vedro vzduchem přímo tetelí. Přistáváme na playa Junquillal, kde prý obvykle ani pes neštěkne, člověka nezahlídneš .. ale je prostě velikonoční víkend a je fiesta. Lidé si užívají s rodinami volno, odpočívají pod palmama a hraje k tomu hlasitá hudba. Na pláž nejdeme, na pláž skoro běžíme a oceán je teplý jak ten vzduch a vlny tady nejsou tak vostrý, jsou kulatý a když se k těm kulatým člověk probije, tak je to pěkný pohoupáníčko. I plavat se tu dá. Paráda. Pláž je černá jak bota, všude kokosy a takový to neuklizený nádherno. Čekáme na západ slunce, není ani mráčku a slunce se vážně topí v Pacifiku. Celý. Ani kousek ho nezbylo.

Dáváme večeři a já furt napínám uši, celá zblblá z Vladislavi, z naší větrné hůrky, kde když slyším tyhle zvuky, mám pocit, že musí vodlítnout střecha. Chvilku mi to bude trvat, než si to spojím s oceánem. Tak jo. Pro dnešek je toho až až. Mějte se!