Corcovado – National Parque Sirena Station

Řeknu Vám, včera večer jsme za vydatného deště seděli před naší chajdou chajdaloupkou a nemohlo mi uniknout, že Jarynovo prázdný plechový lahváče, který byly vzorně postavený vedle dveří, jsou jakýsi poválený … tak jsem je vzorně zpět všechny poskládala do úhledného odpadku a sedíme a čekáme až se nahrajou ty fotky na fejcbůk, bo wifi moc nefachčí, ale mě to neva, bo Pura Vida. No a tak si tak sedíme a najednou ty plechovky samy vod sebe dělaj bordel a chrastí… tak si na to jako posvítíme… no jo a největší krab na celým šírým světě s tím hraje kuželky. Tak to jaryn dává ke stropu na jakósi skříňu. Fotky nahraný, pomodlit, vyčurat, vyčistit klofáky, zhasnót a spat a ruce na peřinu vobě. Ráno se vstává v pět. A jak už jako tak zhasínáme, tak v prostřed pode dveřma na nás čučí čísi hlava. Při bližším ohledání ona to žaba. Utěsňujeme dveře rohožkou a dem teda fakt už spat. NO ale lidi,,, já se jako bojim. Do plechový střechy mlátí déšť, podtón tvoří oceán a jeho vlny a do toho všechny možný zvířecí zvuky … a mě dochází, že jsme v boudě budce z papundeklu, s dírou pode dveřma, nic moc hustejma síťkama jako voknama … a jak usínám mění se to v příběh od Kinga a minimálně mě sežere přerostlá ropucha. No nic chólím se prdeló k mý zabezpečovačce a fakt to asi jako už teda konečně balím.

A co byste řekli ráno … plechovky poválený … no hernajs to musel být krab jak hora. Ráno je rychlý uplně všecko, dokonce probíhá sladká snídaně, kdy ty lívance chutnaj skoro jako (SKORO) palačinky … házíme na záda batohy s vodou, fototechnikou, repelentem a kostarickejma sušenkama, co chutnaj jak kdysi Lucinky … a běžíme na loď. Loď nám jede 6:10. Trošku jsem zapomněla, jak mohutný ty vlny jsou a ta loďka pro 10 lidí malá a plastová, ale když jede motor naplno mění se to v slušnou pouťovou atrakci. Jedeme hodinu a je to prý asi 45 mil. Našim cílem je národní park Corcovado – Sirena Station. Máme svýho průvodce Manuela a ten má dalekohled. Procházíme kontrolou, mají seznamy lidí, kteří byli registrováni na dnešek ke vstupu, musíme ukázat pasy a batohy. Uvnitř parku se nesmí jíst a nesmí se tam vnášet plasty. (mimo jiné)

Park vypadá skoro jako takovej normální les. Jen neznám většinu stromů, co tam je a většinu ptáků, co jsem dnes nafotila. Některý se vážně menujou chicken a i tak trochu vypadají, až mě zaráží, jak můžou sedět tak vysoko na stromě. K velké radosti je tu hodně Spider Monkeys (chápani), ale jsou prakticky nevyfotitelní. Je to asi nejrychlejší a nejhemživější vopica, co jsem kdy viděla. Stav lenochodů opět na nule. Je dnes zataženo a tak jsou výš v korunách stromů a pro normálního člověka prakticky neviditelní… a pro pana průvodce s dalekohledem prakticky taky, protože neví kam s ním namířit.

No ale co se daří a co je přímo neskutečné, narážíme na tapíra v jezírku, který zrovna baští nějaký to lupení a je naprosto nádhernej. Představuju si, jak stojím u nás v lese a takhle z blízka si fotím divočáka … nějak mi to nejde ta představa. Prostě tady na tý kostarice jsou všechny zvířata, co znám klidný a mírumilovný. Na další cestě parkem se nám ukazuje mamina vřešťana s miminem, další ptactvo a znovu tapíři, tentokrát v klidu spí pod keřem na pláži. Minutku, dvě je obdivujeme a najednou a nevíme jak se to stalo, vylilo se na nás nebe. Moje stařičké tůristické boty se během vteřiny mění v jezírka a vím, že domů se mnou už vážně nejedou. Snažím se zachránit foťáky, balíme batohy – a třeba takové batohy narozdíl od nás mají pláštěnky. Ale nám to nějak vůbec neva, osvěžil se vzduch a na mě konečně není vidět, že jsem brutálně spocená, jsem prostě mokrá od deště a vlastně I osprchovaná najednou. Na stanici dostáváme báječnej voběd, jak jinak než tisíc variací na Casado.

A už je odpoledne a čas jet zpátky do zrovna teď obývaného hostelu. Odpoledne je líné, o část se starají malpy kapucínské a my máme fakt super biograf.

Tak jo, du vám to zkusit nahrát na web, dám si pívo a pak půjdu zkontrolovat plechovky …