Corcovado, to je vážně ráj

Cimru máme asi 30 metrů od oceánu. V noci si připadám jako kdyby kolem jezdily nákladní vlaky po železných mostech, nebo byla vichřice a nebo taky jako někde ve velkoměstě u magistrály. Neskutečnej hukot. Do toho se spustil noční deštíček, na který nestačil by deštníček. Ráno je spíš vysvobození, ale jsem nevyspalá a dost s tím bojuju. Jdeme na snídani a dostáváme místní specialitu - volská voka, brambory, trochu sýru a tak dál. Přibíhá místní průvodce ať jdem všichni za ním a snad sto metrů od nás se pod mangovníkem krmí tapír. Baští, chobůtek se mu u toho sympaticky kejklá, působí usměvavě kluk jeden ušatá. No prej bodejť by ne, mango miluje.

Po snídani vyrážíme na kratší cca 2,5 hodiny dlouhý výšlap do pralesa. Je to do kopce, země je jílovitá a jak celou noc pršelo, tak se to v těch sandálech príma mňadlá. Míjí nás personal hotelu přijíždějící odněkud asi z domu v gumákách na koních. Šlapeme do kopce a proplétáme se kořeny. Zahlédli jsme opět chápany, ještěrky jsou samozřejmostí. Všude jsou malí krabíci, kteří před námi prchají všemi směry. Je tu fakt horko a fakt vlhko a fakt nic nevidíme. Jen slyšíme různé zvuky, tak je to spíš opravdu taková procházka svěží zelení. Vracíme se ještě dopoledne a začíná trošku pršet. Dopoledne prosvětluje zpráva, že naše kamarádka Janča přivedla na svět malou Kateřinku a tak si na ni dáváme rum a slavnostní koktejl. Slavíííímeeee!!!

Je po dešti, je po obědě, po koktejlku a protože voda v oceánu jde dolů a vlny už nejsou tak mega, můžem jít na jeskyně. Je to kousek, pár kroků, ale k jeskyním samotným zdoláváme nárazy mořských vln a skaliska. Je to docela dřina, dva objektivy nesu v hadrové tašce přes rameno, ale jeskyně vidět prostě chci. Chvilku se kocháme skalami a tím, jak se o ně vlny rozprskávají a jak to dělá bílou krajku a jdeme zpět. Jdeme stínem stromů, které jsem si pracovně nazvala papouškovníky. Kde jsou, jsou zpravidla i papoušci. Nad hlavou nám to šustí a slyšíme charakteristické Kráááá ... fotíme jak o život, zase se řehtáme jako kobyle a jsme úplně šťastní. Nabaženi 400 fotkama papouchů zleva zprava, pokračujeme zpět k hotelu. No jo, ale papouši přeletěli zase za nama, pokukují po nás a mě přijde, že snad i pózují na fotky. Super. Mám dalších 200 fotek, večer se nebudu nudit. Naštěstí jsou papouši rozumní tvorové a odlétají a zpívají si přitom po jejich. Trochu mi to připomíná dinosaury. Ne že bych je zažila, ale kdyby jo, tak určitě nějak takhle se ozývali světu okolo. Narážíme na odbočku nesoucí název "POOL", tak tam jdeme. Wow. Paráda. Mezi skalami další skály a ty tvoří kruh a do něj čas od času, tu a tam, cca každá pátá vlna trochu přileje, trochu to rozvíří, rozpění a druhou stranou voda odtéká zpět do Pacifiku. Fakt bazén, klidná hladina, žádné vlnění a my se teda obětujeme a vydržíme koupání se až do západu slunce. Ten si užíváme před hotelem, přichází za námi asi manželský pár z Kalifornie, maj huby od ucha k uchu, nám je jasný, že oni ty šedesátý léta prostě žili a užíváme si tu velkou podívanou spolu. Dneska je to lidi zlý!!! Dneska slunko zapadlo někam do moře ... uplně, vopravdu. Viděla jsem to na vlastní oči. A protože je tma, tak ho nemá cenu jít hledat. Sedíme v báru a stáváme se součástí narozenin jakési paní, se kterou slaví celý hotelový tým a je dort, heppy brzdy a svíčka a tleská se a my se můžeme jen dohadovat, zda je paní majitelkou zdejšího ráje, nebo je to třeba slavná spisovatelka detektivních románů na dovolené. Hlavně je taky usměvavá a v pohodě a v dlouhých šedých vlasech má mega obrovské květy.

Tak dobrou, přeje nám, když odcházíme a krásný sny! A já vám všem, co jste to dočetli až sem, přeju to samý Nebo vám vlastně už - krásnej den ...