Další den v ráji zvaném Corcovado

I v ráji se vstává se svítáním. Protože znáte to s tím ptáčetem ... Lenča pluje dnes lodí šnorchlovat k ostrovu Caňo a odjezd mají v osm ráno. Tady v tom kousku ráje, kde zrovna jsme, je ještě větší Pura Vida, než jsme dosud zažili. Je čas, nic nespěchá a tak víme, že na snídani musíme opravdu brzo, aby ji Lenka stihla alespoň narychlo vdechnout. Jenže pravidlo Pura Vida platí na všechno a tak i loď má postupně 15,30 a 45 minut zpoždění. Nicméně vyplouvá, všichni se usmíváme a nic se neděje.

Jdeme s Járou na krátkou vycházku. Nebo řeknu to jinak. Jdeme s Járou na vedlejší pláž, která je asi pět minut daleko. Objevujeme houpačku a Jára mi o chvilku déle objevuje papoušky. Tak a o zábavu je postaráno. Papouškovník na této pláži je malý a má větve prakticky k zemi. Přenádhernej Ara sedí na větvi skoro u země, tedy proti mým očím a já mám pocit, že jsme od sebe tak metr, ale pravda, je to asi pět metrů. Jsem mu úplně jedno. Baští si to svoje, zvědavě po mě pokukuje, občas něco krákne, ale rozhodně se mě nebojí. No on i ten nosál před chvilkou, co taky baštil nějaké plody u cesty, která vede k houpačkové pláži nijak neutíkal. Koukal na mě a snídal. Mám z toho všeho pocit, že zvířata v Corcovadu se lidí nebojí, protože jim tu nikdo neubližuje, není důvod k plachosti. Je to třeba jen pocit, ale je to nádhernej pocit. Dáváme si s Járou rozchod, on odchází tvořit do djungle a já si stelu v drobounkých kamíncích, možná spíš hrubém písku tmavé barvy pod papouškovníkem. Nikdo tu není, jen já a šumění moře. Koukám kolem sebe a vidím jak jsem se sekla. Po kořeni stromu kousek ode mě lítají mravenci tam a zpět, jako šílení, nosí domů té své matce jeden list za druhým, aby zetlely, vyrostly na nich houby a matka neměla hlad. Je prý obrovská. A mě se před očima vynořuje scéna nakynuté Míly Myslíkové v "Jak utopit Dr.Mráčka" jak ji pan Wasserman horko těžko sytí. No a kromě brablenců, jsou tu opět miliony krabíků s domečkama od stísněné garsoniery až po luxusní vilky. Chvilkama se máchám v moři, ale jen tak zvopatrna, jsem na pláži, co není zrovna moc ke koupání, jsou tu skály, skalky a šutráky a nárazy vln sílí. Za chvíli bude příliv kulminovat. Houpačková pláž prakticky zmizela pod vodou.

Asi nějak čouhám nebo co, ale Jaryn mě našel. Jdem spolu zpět k hostelu, za chvilku dojede Léňa plná zážitků. A taky že jo. Má vyfocenou želvu. Měla nakázáno, bez ní se nesměla vrátit. A tak vám tu želvu sem dám. A viděla taky všeliké rybke a celkově je celá vycachtaná a spokojená. A prdel má červenou jak pavián. No myslíte, že se jako na tříhodinové šnorchlování natřela? No nenatřela. Oujééééé. Odpoledne si to všichni hrneme k našemu poolu mezi skalami a musíme ještě chvilku počkat, bo teď je to pořádná výřivka... za půl hodiny už to není pravda a voda je tak klidná že už se rácháme a lovíme na dně škebličky. Slunko leze za mrak a padá na nás voda I shora. No co. Kde líp přečkat vodu než ve vodě.

A je tu zas večer. Závěr poklidného dne, kdy se nedělo vůbec nic a vlastně se dělo úplně všechno. Jsem dnes úplně jak znovuzrozená. Teda teď, jak to píšu, už zas až tak moc ne. Dala jsem si jeden imperiálek a jsem úúúúplně uondaná. Tak jo. Jdu zalézt do brlohu. Vy tam u nás už z nich pomalu vylézáte a začíná vám nový den. Neděla a v nedělu se nedělá....tak na to pamatujte.