Do Cuency přes Ingapirku

V Palmiře se zastavujeme jen na chvilku podívat na dunu, na nově vznikající poušť. Na poušť vznikající lidskou činností. No písku mraky, blbě se v tom chodí a tak se ani moc neženu z kopce dolů, bo bych to zas musela vyjít. Rozhlížíme se po kraji a v dáli vidíme koho jinýho než pána soptíka Chimborazo, ale dneska v letním a bez čepice … tak se nám ukázal sice stydlivě a jen z dálky, ale přece. No ti co na něj šlapou dneska, ti se musí mít! Dnes mě čeká asi dvěstě kilometrů za volantem, jsme furt zhruba ve 3 300 m.n.m a tady ty kilometry trochu jinak utíkaj I když jedete po krásný silnici. Je to samá serpentina, nahoru a dolů … tak není moc na co čekat. Jedeme ale nádhernou krajinou, s mnoha políčky obdělávanými převážně ručně, které zdobí kopce pomalu až po vrcholky. Ono spousta věcí tady probíhá ručně a po staru. I ženy chodí nádherně oblečené, jako když si otevřete padesát let starou knihu o Ekvádoru. Je to nádherné. Mají úžasné bílé ručně vyšívané halenky, široké sukně a na hlavě slušivé kloboučky nebo něco jako deku – moc odborně jsem to nezkoumala, ale moc se mi to líbí. Některé ženy mají dva copy, některé jeden a některé ten jeden mají z většiny omotán látkou. Snažíme se je fotit, hlavně nenápadně. Většinou se smějí a z legrace na nás hrozí prstem. Ale to jsem nezmínila, jsou tu lidé družní, veselí, přátelští a nápomocní. Třeba pomocníček na parkovišti nás vede až tam, kde máme zaparkovat kola a nic za to nechce. Pak za námi běží, že už nám jede ten náklaďák … I na té silnici je to takové mírumilovné … zip sice neznají, předjíždíme se hlava nehlava, ale zase panamerikana má na to rozměry aby to šlo. Dvě žlutý čáry uprostřed se fakt neřeší a rychlostní pravidla jsem doted nepobrala a to za pár dnů vracím auto. Nicméně je to takové neagresivní, v klidu.

Zhruba po 130 km nás čeká přestávka – Ingapirca. Sice jsme včera zjistili, že pondělí a úterý mají zavřeno, ale doufáme, že se mrknem přes plot. A taky že jo. Mrkáme přes plot a mám krásný fotky bez lidí. Za chvíli s náma mrká přes plot dalších asi padesát lidí, ale všichni jsme náramně spokojení. On to je totiž jen živej plot asi tak do pasu a ostnatej drát … takže vidíme všechno jak na dlani. A co že je to ta Ingapirka?

Wiki říká: Ingapirca (kečuánsky: Inkapirqa) je zachovalá incká pevnost na území Ekvádoru. Nachází se v provincii Cañar, severně od města Cuenca, v nadmořské výšce 3295 m.Dominantou objektu byl Chrám slunce, jehož oválný půdorys je značně unikátní – z někdejší incké říše se takové dochovaly pouze zde a v Cuzcu (chrámu slunce Coricanchi)]. Chrám slunce v Ingapirce byl postavený bezmaltovou technikou z dokonale sesazených hlazených kamenů. Z ostatních původních staveb se dochovaly zbytky původních kanálků, mlýn na drcení kukuřice, kamenné nádoby a pravděpodobně obětní kameny. V červnu se zde pravidelně koná incká slavnost uctívání slunce – Intiraymi.

Kocháme se tou krásou a stíhám fotky předtím, než nás opět dožene mrak … který s námi dnes celý den putuje, chvilku je jasno, pak vjedem do mraku a ani s mlhovkama toho moc nevidím. Sedáme do auta a už nás čeká jen nějakých 80km do Cuency, kde se jen podíváme na náměstí a na nově vystavěnou katedrálu "Catedral de la inmaculada" – je to nádherná katedrála, která nahradila starou, malou a nedostačující - Katedrála Neposkvrněného početí, běžně označovaná jako Nová katedrála Cuenca. Nachází se před Parque Calderon. Plán katedrály vypracoval Juan Bautista Stiehle – mnich narozený v Německu, který přijel do Cuency z Alsaska v roce 1873 – na základě návrhů biskupa Leóna Garrida. Stavěla se bezmála století a otevřena byla 1975. Je tak velká a v parku před ní jsou tak rozrostlé obrovské stromy, že je prakticky nevyfotitelná. Tak vám ji sem naláduju po kouskách, tak si ji poskládejte.

Padáme na hubu hlady, dnes jsme naposledy opět snídali, rychle si dáváme aspoň tu jejich báječnou polívku Locro (bramboračku s avokádem a sýrem) a googlíme kam na "cuy" .. tedy kam na morče. Je to asi kilák a půl a tak mašírujem. V restauraci si posedíme, než budou … ale sedíme kousek od té černé kuchyně, za mnou za zády dřevěné uhlí, rošty, tyče a na nich se motaj morčata. Já vím já vím, čtete-li to vegetariáni, vězte, že ochutnávám i jejich zeleninku … a že spousta z toho co tu mají, je pro mě fakt nové. Nicméně sem masožravec a CUY prostě k Ekvádoru patří. Taky milujou prasátka. Na jedné fotce je vyfoceno tak jak je vidíme na ulici. V téhle restauraci to fakt umí a musím podotknout, že jsem si fakt pochutnala. Ovšem nastává opačný problém, z mega hladu jsme fakt přežraní … a sotva funíme. No … zítra jdem na vychajdu do národního parku poblíž Cuency – Cajas – který je v nadmořské výšce asi 4 000m.n.m.