Dobytí Chimborazo a koupel v Baňos

Co bych tak ke dnešku … náročný den. Opravdu náročný. Od rána 2,5h za volantem, abychom od Cotopaxi 3 300 m.n.m. přejeli k Chimborazo, výstup na něj – do výšky 5 100m.n.m. z 4 800m.n.m. a pak opět 2,5h v autě, abychom dosáhli cílového bodu – Baňos ve výšce cca 1900 m.n.m.

Ráno sedáme do auta fakt ihned po snídani a mašírujeme si to kus cesty po panamerice … místama až čtyři proudy a ani ty nedokázaly kolem Ambato zabránit zácpám. Stačí jedno naprosto blbé neodbočení včas a už mě to žene městem. Docela síla. Nicméně, už máme něco najeto a tak I krkolomné ulice, prudká stoupání ve městech nějak zvládáme. Už při plánování jsem byla rozhodnuta, že do Baňos spadneme až po Cotopaxi a Chimborazo, aby nám to tak nemotalo květákama…. A navíc, že nepojedeme stejnou cestou, ale že kolem Chimborazo uděláme kolečko. Za Ambato nás to hází na malinkou silničku hojně využívanou cyklisty, jak varují všechny možné cedule… ono se to řekne ale v těch serpentýnách, co tu jsou … je to dost o hubu. Navíc silnička vede kolem říčky brutálně zaříznutým úzkým kaňonem, kolem silničky jsou prakticky kolmé stěny a všude upozornění na padající kameny… nejsou to jen upozornění, ale jsou to i naprosto reálně popadané šutráky v cestě … nicméně jedeme naprosto nádhernou krajinou a kdybychom neměli auto a využili bus, toto nikdy neuvidíme. Postupně se napojujeme na širší cestu už vedoucí do parku. Jsme cca ve 4000 m.n.m. a odbočujeme ke vstupní bráně. Je sobota, lidí tu je jak ve Zlatý Uličce v Praze, hlásíme se na vstupu. A projíždíme dovnitř. Čeká nás stoupání autem 8km a 800 výškových metrů. Tam parkujeme. Začínáme vlastně tam, kde jsme včera skončili. Bereme si jen to nejnutnější a začíná náš pomalý výstup nahoru. Opět se snažím o dýchání … ale jak Jaryn řekl i při sebelepším a hlubším nádechu, jako by to nebylo dost. Nevadí. Čeká nás takto asi 2,1Km a 300 výškových. Není to tak prudké jak včera, nejdeme kolmo nahoru ale serpentýnkama… nejdřív přicházíme k poslední "boudě" kde opět přespávají ti zdatnější a v noci je to pro ně startovací bod pro výstup až nahoru. Pak už nás čeká poslední prudký výstup k Laguně Condor Cocha, která je vlastně i posledním místem, kam smíme jít. Jsem šťastná jak blecha. Fakt že jo… rok to bylo moje přání to dokázat, vyškrábat se sem a být tu. A teď tu sem. Sopka se sice schovává za mraky a vidím jeden její vrchol jen malý okamžik, ale jsem tu. Je krásné si plnit sny …

Ani jsem vám ještě nevykecala že Chimborazo je nejvyšší stratovulkán v ekvádoru s výškou 6 263m.n.m. – je zobrazeno I na státním znaku Ekvádoru…

Ale co je úplně nejvíc … je že tím, že sopka leží nedaleko rovníku a díky zploštění země je tak jeho vrchol místem na zemském povrchu, které je nejvzdálenější od středu zěmě … jinými slovy jsme nyní BLÍŽ KE SLUNCI, NEŽ NA MOUNT EVERESTU … hustý co?

Kocháme se jen chvilku, uděláme si pár nezbytných fotek a mašírujem dolů, jde to o poznání líp než hore… Sedáme do auta a jedem dokončit magické kolečko kolem vulkánu … asi po 20km nám nabízí navigace, že našla lepší cestu… a protože tato cesta nevede přes velké mesto Riobamba jsme oba pro … asi po 2km nám končí asfalt, končí vlastně jakýkoliv povrch, ocitáme se na jednoproudé polňačce a já se jen děsím, aby proti mě nejel třeba traktor… není moc kam uhnout. Nicméně navigace si je 100% jistá, že jedem dobře a tak jí věříme. Shodujeme se, že díky tomu vidíme nádherný venkov… políčka, sklizeň pórku … a jestli mě oči nemámí .. vidím kvést Černý bez… sakra nemám s sebou lahve … to by bylo sirupu. Prakticky až do Baňos jedeme opravdu vedlejšíma okreskama jak by se řeklo u nás a aź před Baňos se napojujeme na rychlostní silnice … a začíná tobogánový sestup asi o dva kilometry dolů… slušný sešup. Promotat se městečkem, najít hostel, jít ubytovat nás, ubytovat auto asi o tři bloky jinde … vrátit se, chňapnout ručníky a plavky a mažeme na termální koupaliště. Voda má přes den 42 stupňů a v noci 38, je žlutohnědá a páchne sírou … ale jen tak velmi jemně … každopádně pookřáváme. Byli jsme už z toho všeho dneska fakt dost zmuchlaní a tohle bylo to, co jsme potřebovali. Je devět večer. Město žije, jsou tu dnes jakési běžecké závody asi něco jako "Iron man" všichni běžci jsou dost špinaví a vyřízení… dav vře a je tu super atmosféra. Na chvilku se zastavujeme, ale pak pádíme na hostel. Sedíme tu na terase nad domem, upravuju fotky, píšu, ale vidíme se oba už v posteli. Tak vám, naši milí – hezkou neděli!!!