Dopolednění na Isabele, Odpolednění na San Cristobalu

Dnes vstáváme líně, nikam nás to nežene, máme celkem pobaleno – jsme už taková sehraná mobilní jednotka… když skoro každý den dovolené spí člověk na jiném místě, už ani moc nevybaluje. Letadýlko nám letí ve dvě odpoledne a stačí prý vyjet v jednu taxíkem. Nemáme důvod místním nevěřit. V poklidu snídáme a pak vyrážíme prokorzovat naposledy Puerto Villamil. Ono není moc kde korzovat, je to jedna agentura vedle druhé a vesměs nabízejí ty samé atrakce. Jeden dva obchody, pár restaurací na náměstíčku a v ulici u oceánu. Líbí se mi ten klid tady, takový nádech vesnice. Jdeme se projít po pláži. A co byste řekli… no samozřejmě. Jdu bez foťáku, že jo. Všechno už jsme tu viděli a tak ho brát nebudu a ejhle … jeden mořský leguán vedle druhého v tom nejpřirozenějším a nejkrásnějším prostředí jak to vůbec jde. Tam, kam patří, kde vznikli … černé lávové skály, černí leguáni, co umí plavat a potápět se až dvanáct metrů za potravou… ti velcí, zdatní a silní jedinci to zvládají do opravdu prudkých vln z velkých skal. Jsou to borci. Mají dvacet minut na to, aby se nadlábli a stihli vyplavat ven, lehnout si na skálu a nabrat teplo ze slunce. Otvory na čumáku občas vychrlí slanou vodu. Je nádhera je pozorovat. Je příliv a leguáni ustupují přívalům vody na skály dál od oceánu. Jako by se ty černé skály hýbaly. A já blbka nemám foťák… inu mate to na mobil no… co už, budu doufat, že se mi naskytnou podobné pohledy na San Cristobalu. A když ne, tak už nic. Kocháme se snad dvě hodiny, ale je čas jít zpět na hostel, přijede pro nás ten taxík a hurá na další ostrov. Je to kousek od městečka, letiště je malé, chvilku jsme nervózní, zda nám vezmou bágle. Letadýlko je prťavý – něco jako to v čem jsem lítala nad Nazcou v Peru … asi pro osm lidí včetně pilota. A na letišti nás sedí asi patnáct. Nakonec přichází a vyvolávají jména. Nás jako první, tak si oddechnem, bereme bagáž, kufr v letadle je otevřen, naše bágle v něm a my v letadýlku. Během chvilky jsme ve vzduchu. Vidím shora, jak je Isabela vskutku ještě mladičká ženuška, jak je to samá lava a kde nic tu nic. A jak jsme se včera dozvěděli, že se na ní ještě neuchytili ani ti pijonýři … (kaktusy, které potřebují někde držet a jednou za xxx dní obdržet dávku vody) … jakmile je někde strom, je vyhráno. Strom už potřebuje hlínu. No … ale to tu většinou ještě není … však ona holka dospěje při své plavbě na východ. Cestou vidíme Santa Cruz, potom ostrov Santa Fé a nakonec San Cristobal. To je ostrov nejvýchodněji od "hotspotu" je už daleko od svého zrodu a už jej nic nehřeje. Jméno San Cristobal, pochází od patrona námořníků svatého Kryštofa.

Přistáváme. Nikdo po nás nic nechce, procházíme příletovou haličkou, bereme jediný čekající taxík a jedeme do ubytka. Nikdo není doma, ale za chvíli přijíždí celá rodinka na mopédu. Ubytko se jmenuje "La casa Amelia" podle jejich dcerky. Vedu s paní vysoce sofistikovaný hovor ve španělštině, ale všechno víme, všechno jsme si řekly. Zjišťujeme, že máme vlastní byteček něco jako 1+1 a je to teda naprosto hustokrutý pokrok od našeho potemnělého příbytku na Santa Cruz s jednou židlí. Bereme plavky a mašírujeme k pláži zvané playa Mann o které se říká, že je moc pěkná I když je součástí přístavního městečka Puerto Baquerizo Moreno … za dvanáct minut jsme tam. Je pátek odpoledne, pláž má pěkný sešup dolů a každá vlna rozradostní děti ráchající se na břehu tak, aby je to co nejvíc vošplouchlo. Děcka křičí radostí, lachtani chrněj všude kolem, samozřejmě si zabrali nejhezčí lavičky … no a kupa jich dovádí v oceánu… jdem tam taky … voda je příjemně svěží. U každého ostrova Galapág je to trochu jinak, podle proudů, které kde jsou … ale řekla bych že za nás parádní voda. Když do ní šupnete z třicetistupňového vedra, mate aspoň pocit osvěžení … no a co se neděje … najednou mě pod kolenem dloubne lachtan. Za chvíli zas, pak Járu … jsou kolem nás, hrajou si, zvědavě nás pozorují a mají z nás doslova čurynu … chechtáme se. Je to neskutečně krásný zážitek. Baví nás to. My je nevidíme, oni jsou hbití a rychlí a chvilku jsou tu a pak zas jinde a najednou vystrčí hlavu pár centimetrů od vás … nádhera …

No … zapadá sluníčko, balíme to a jdeme na oběd, vlastně už večeři. Nacházíme meníčko za šest, což je velmi příjemné … líbí se nám tu. Mají moc pěkně udělanou hlavní ulici, je tu hodně krámků, obchůdků. Uděláme nákup na snídaně a už je zase tma … tak jo. Tak se zatím mějte. Pěknou sobotičku všem!