Krokodýlí řeka to je Carara

Dnešní vajíčka jsou luxusní především výhledem na Krokodýlí řeku, která meandruje v údolí hluboko pod námi. Je půl osmé ráno, slunce žblunce a potíme se jako o život, paní domácí podotýká že dnes bude vedro. A má pravdu. Tohle ubytko bylo fakt strategické, na mostě nad krokodýlí řekou jsme ani ne za deset minut, procházíme se a pod námi je děsivá vyhlídka na monstrózní krokodýly. Vzpomínám na ta něžná, malá, drobná a prakticky usměvavá zvířátka v Tortugueru. Ano. Na kajmany. A už ti se Vám nelíbili. No... to jsem zvědavá, co říkáte na tyhle potvory.

Za dalších pár kilometrů je národní park Carara (v překladu právě Řeka aligátorů), kde je útočiště mnoha ptačích druhů a taky zde lze vidět papoušky Ara. No my je hlavně a především slyšíme, ti se nikdy nezapřou. Dva nám prolétají nad hlavou a jinak sem tam nějaký ptáček, ještěrka, pralesnička a děsivý vedro. Přenádherné obrovské stromy se stávají útočištěm i pro nás na necelé tři hodinky. Ara nikde. Park skoro končí. Deprese z toho nemáme, víme kam jedeme a víme, že tam budou. Park nepark. Jako kosáci u nás. Poslední informační cedule v parku patří právě papouškům Ara. Čteme ji a říkáme si: "Tak hlavně, že ste se nám ukázali!" a na to se ozývá krákavé jakoby, no dyť sem tady ne??? Zvedáme oči do koruny a on tam sedí, kouká po nás a kroutí hlavou. Asi je přilepenej. Mají jednoho a tak ho dali nad ceduli o Ara. Je krásnej. Mám tyhle papouchy moc ráda, chytrost a zvědavost jim čouhá z očí.

Spokojeni sedáme do vypečeného auta, venkovní teploměr ukazuje 36 ve stínu. Paráda. Popojíždíme do města Jacó a fotíme se u nápisu. Fotíme oceán, fotíme .... A jedeme zas dál. Dnes to máme necelých 140 km. Ale tady mají silnice, tady mají asfalt, tady mají asfalt bez ďour. Tady mají mosty přes řeky, tady mají dokonce obousměrný mosty. Vodsejpá to. Lenča vzadu zívá a tak zastavujem na kafe. Café laté, café negro i café con leche. Cesta se najednou nějak vleče. Jedeme do tmy. Bouřkové mraky opět zahalily oblohu a když v jedné sodě u cesty usedáme ke stolu na Casado, lijavec se spouští. My máme dnešní porci slunce vybranou a spokojeně si užíváme osvěžení. Spokojeně jdeme na cigáro a ještě spokojeněji mokneme. Jsme v půlce. A protože jsme spokojení, tak už to zase vodsejpá a za chvilku vystupujem u pravýho surfařskýho hotýlku za pár babek v městečku Dominical a v dešti mažeme k tomu pravýmu surfařskýmu oceánu, kde vlny najížděj kolmo na pláž a jsou velký jak stodoly. A déšť nedéšť, blbnem do setmění.

Tenhle hostýlek to je vlastně takovej život v komunitě, je tu sdílenej obejvák pro všechny a sdílená kuchyně pro všechny se sporákama, lednicema, mrazákama a uplně se vším, co v takový sdílený kuchyni má bejt. Sdílí se tu i kafe. Je zadarmo, v termosce a dobrý. Jsou tu mladý lidi z celýho světa a tak i v kuchyni sou vůně koření celýho světa a já se cpu slanýma smaženýma platános a vím, že bych snesla i něco ukuchtěnýho v tý sdílený kuchyni, ale to už se bohužel nesdílí. Budu muset zítra ráno něco ukuchtit sama. Asi budou vajíčka ....