Kruh se uzavírá – Esterillos

Jojo. Každá švanda jednoho dne končí, ale něco jiného začíná. Nám se ten náš cestovatelský kroužek začíná pěkně uzavírat a chybí tomu už jen kousíček. 110 kilometrů autem, abychom z bodu A dojeli znovu do bodu A.

Ráno jsme byli sbalení jak profesionální baliči, jen přibyla igelitka v každém batohu na věci typu – rychna, tohle už fakt nedám, horší než bolavá noha. A v té tašce toho je víc a víc.

Snídáme, co nám zbylo a já k tomu dostávám půlku čerstvýho kokosáku a dokonce mi ho pomáhají dostat ze skořápky – briskně, rychle a bez pořezání se. Mňam.

A už sedím v autě připravena na dnešních 250km. Ani vám o tom nebudu psát, jelo to, šlo to, třeba v Uvitě, kde jsme tři dny byli, jsme dnes objevili nádhernou restauraci se sodičkovýma cenama, ale možností piva. To je vlastně rozdíl mezi restaurací a sodou. V sodě nemají pívo. V sodě mají prostě super ceny. Jídlo do stovky a takovej kopec, že stačí snídaně a pak Casado v sodě a na večeři si ani nevzpomenete. Inu, tato restaurace je na příjezdu do Uvity, tak jsme si jí nevšimli. To byla jediná zásadnější zastávka dnešního dne a pak až cílová rovinka – Esterillos a hotýlek s malinkou piscinou na pláži. Je zajímavé, že ač jedem z jihu směrem na sever, teplota pomalu stoupá z oblíbených 29 jsme už zase na 33. Je to pečák. Naše včerejší spáleniny jsou rády, že sedí dneska v autě a maj sluníčkový klid.

Máme pěkný malý 1+1 i s překapávačem na kávu, tak hned vaříme kávu a jdeme omrknout pláž. Je tu pozvolná ba až rovná pláž, kde jdete, jdete, jdete a vody furt po kotníky. Taková dětská pláž.Voda v oceánu má neskutečnou teplotu. Vzduch má 33 a troufnu si říct, že ta voda je teplejší. Je příliv a vlny jsou silné, rychle po sobě jdoucí a tak se nikam nehrnu, nějak se mi dnes nechce prát s oceánem. Zato Jaryn je ve svým živlu. Já mám jiný zájmy. Celá pláž kráká a burácí a jednoznačně to znamená jediné. Kikilion papoušků Ara. Jdu po stopách zvuku. Co strom, to jeden, dva párečky, ale zajímá mě gigantický strom asi na návsi, nebo co to je, za plotem. Na něm jich sedí dobrých 30 kousků. Dohadují se, krákají jeden přes druhého, vedou diskuse, hrají si, občas vzlétnou, obkrouží strom a zase usednou. To je teda něco. Daří se mi to I zachytit na kamerku. Zítra zkusím dron. Letos je halt papouščí rok. Zato lenochodi, ti se nám stále vyhýbají. Něco mi říká, že už to asi za zítřek nenapravíme.

Vracím se k věcem na pláži, Jaryn leze z oceánu pomuchlaný od vln a šťastný. Jako obvykle se vydává na svoji plážovou tour. Snad uloví ještě nějaký mobilovky, abych vám vůbec měla dnes co nahrát za fotky. Já nafotila celkem jeden kus mamince, když mi poslala jak se po ní válí moje láska Obelix a kolem ní Hombre i Grétka. Naše kočičky i pejsci se doma maj, nestrádaj a to je hlavní.

No Jaryn na vychajdě a já zkouším ten maličký bazének. Všechno je super, ale jako dycky mě hned něco žere. Mě vůbec furt něco žere. Jaryn za celou dobu nic, ale mě si prostě najdou dycky. Nevím proč mě maj komáři tak v oblibě a to ne tady, to kdekoliv. Prakticky se dá říct, že mate-li s sebou mě, nemusíte mít repelent. Ale já se nedám! Jdu do pokoje a leju na sebe repelent určený do pralesa a smrdím I sama sobě. Natož těm komárům.

Jaryn je tu, fotky jsou tu. Tak začne můj obvyklý večerní souboj s wifi, abych to všechno k vám nějak dostala. Tak se tam mějte … možná je to můj poslední report z cesty, zbytek až z domu. Zítra vrátíme auto, zítra vrátíme router. Zítra budeme v Alajuele a tak třeba půjdeme jednou i na vychajdu městem. Uvidíme. Zítra je zítra. Dnes je ještě furt dnes.

Tak ahoooooj!!!