La Ruta de Cascadas v Baňos a přesun do Palmiry

V sedm budíček a bez dlouhého otálení snídaně, zavazadla dáváme do úschovy v hostelu, opouštíme pokoj, půjčujeme si hotelová kola a helmy a vyrážíme na výlet na kolech po takzvané "Ruta de Cascadas". Je to prakticky cesta po silnici, která vede hluboce zařízlým kaňonem kolem mnoha vodopádů, turistických atrakcí a podobně. Silnice je dobře označena co kilometr, že patří I cyklistům. Začínáme u hotelu a již o několik bloků níže vím, že zadní brzda prakticky nebrzdí, nesmím se rozjet, abych byla schopna zastavit. Naše trasa je z většiny z kopce a tak v podstatě držím plně zmáčknutou zadní brzdu a přimačkávám tu přední … jako de to … de to .. jede to … Na cestě je I několik tunelů, první z nich projíždíme, další objíždíme a to je mimo silnici a je to moc pěkné. Celkově nás čeká asi dvacet kilometrů a asi šest vodopádů, některé z nich fotím, některé I když vyfotím, tak to nemá ty grády, jaké to má ve skutečnosti.Jako poslední nás čeká Pailon de Diablo – mega obrovský a fakt nádherný vodopád, kde se ekvádorci fakt vyřádili s různými chodníčky, chodbami, vyhlídkami, zavěšenými mosty. Je neděle a je tu mrak ekvádorců na nedělním výletě. Potkáváme indiánské babičky a dědečky s celými rodinami, moderní žínky v žabkách i jednu mega vytuněnou sněhurku – poznáte ji na fotce ihned. Je tak brutální, že se na ni nedá nekoukat. Tento vodopád se všemi vyjmenovanými atrakcemi by u nás neprošel ani na jedno procento. Nikde nejsou mříže, zábradlí, bezpečnostní prvky prakticky na nule … v určitých místech jste prakticky pod vodopádem s možností do něj kdykoliv vypadnout – když by se vám chtělo … ale nám se nechce… tak nějak jdeme taky přímo pod vodopád, myslíce si … že se to jako dá projít a obejít a vyjít až nahoru a že tam někde bude další salida… takže prolézáme chodbičky, před kterýma se Jaryn prakticky musel rozložit na atomy a molekuly aby se vešel, a za nimi se zase musel poskládat… masakr. Nakonec procházíme pod vodopádem, niť na nás nezůstává suchá, chechtáme se od ucha k uchu a za vodopádem zjišťujeme, že naše cesta byla slepá a musíme se vrátit. Jaryn se znovu rozkládá jako transformers a prolézáme zpět. Když vidí prťaví ekvádorci, co za hovado vylezlo z ďoury chechtají se i oni…. Navíc museli čekat až proleze, bo jim ucpal cestu … boží … ani už se nesnažíme jít úplně dolů, úplně nahórů, úplně mokří jak myši si dáváme pivko a mažeme k východu. Chvilku čekáme na náklaďáček, který nabírá nebohé cyklisty a vozí je i s koly zpět do Baňos.

V hotelu rychle nabíráme bagáž do auta a už si to štrádujeme do vesničky Palmira. Je odtud dvě hodiny – asi 120km a není vůbec ničím důležitá ani zajímavá, než tím, že tu vznikla uměle poušť erozí půdy a tak se zítra na ty duny, co jednou mohou být I u nás, pokud se něco nestane, půjdeme podívat. Je to spíše průjezdní bod pro dny příští, abych nemusela řídit třeba 400km najednou. Po cestě si hraju s dvěma autobusy hru, kolikrát kdo koho předjede. Jedou jak hovada a jsem ráda, že v těch busech nesedím. Těsně před cílem padá mlha a už se stmívá – take už je po šesté večerní. Když dojedeme na místo, hotel neexistuje. Ptám se dvou domorodých indiánských babiček kudy tudy a ty ani netuší, že by tu nějaký hotel měl být… na mapách je zaznačen jinde než skutečně je, tak jedeme a hledáme podle obrázku :D … nacházíme. Dům je temný, nikde nikdo. Naproti němu má maličký mercado Luis, jak se mi pán představuje a volá majitelům domu. Pak chvíli "vykecáváme" o životě a tak (to berte fakt s rezervou) ale já mám po předchozích letech konečně pocit, že vím, vo co de, když se mnou někdo mluví a většinou jsem schopna odpovědi.

Dveře v hotelu se otevírají a vychází ven dva velmi překvapení páni … koukají na moji rezervaci v mobilu, říkají ať sme v klidu a že za dvacet minut. Po chvíli se vrací s paní, která nám de nachystat pokoj. Otevírají garáž, zvou nás dovnitř a vaří nám kafe. Je to obrovský dům s jídelnou a krásnými pokoji. Zapisujeme se do knihy návštěv. Poslední tu zažili v únoru … no … to se pak není čemu divit, že se na nás zapomnělo. Furt nás uklidňují, ale spíš ukliďnují sebe. Zapalují nám oheň v krbu a že jejich casa je naše casa a že dobrou a odchází. Na noc tu bude později jeden z nich a paní nám přijde ráno uvařit snídani. Tak hlavně že bydlíme, no ni?