Loučení s Nicoyou a přejezd do Palo Verde

Dnešní surfařská lekce je v 7:30, jdou nejlepší vlny a není nač čekat. Už takhle ráno cítíme, že vážně bude pařák. Užíváme si surf, moříčko, do vody padáníčko … prostě všechno. Je to paráda, zážitek, tohle doma nezažijem. Užívám si to I když na fotkách, co dnes přidám, vypadám jako bubák. To je soustředěnost ..

Po hodině strávené na moři snídáme a ještě si honem utíkáme jednou zaplavat. Tři dny neuvidíme oceán …

Dnes přejíždíme pryč z poloostrova Nicoya a tentokrát ne trajektem ale pěkně si to objedeme kolem zálivu, kde je národní park Palo Verde. Je specifický svými mokřady. Sídlí zde, nebo přezimuje ohromné množství ptactva. Psali, že až do dubna je super park navštívit. Tak mašírujem. Projíždíme kostarickým venkovem, mezi políčky a pastvinami, mezi boudami budkami až honosnými domečky z cihel a s oknama. Krajina je vyprahlá, stromy širší než delší a hlavně krásné. Za zálivem se napojujeme na kostarickou jedničku, tedy něcojakodálnici a to to frčí. Ovšem je to jen chvilka. Sjíždíme a do parku opět po roletě či krajkovaném asfaltu. Těším se. Spíme totiž uvnitř národního parku v Estación Biológica Palo Verde" … nemusíme po zavíračce pryč a ráno se tu budem budit s ptákama zároveň.

Po příjezdu do parku, dostáváme klíčky od pokoje tentokrát s oknem, wc a dokonce s nebesama … no … už když jsem to tu domlouvala, psali mi ať si vemem repelent. Mokřad je mokřad. Dáváme si v jídelně kávičku a paní kuchařka nám nese na talířku iniciativně nějakou děsně teplou smaženou kapsičku … mě to chutná jak vyteklej smažák, ale vyteklej tak, že tam přeci jen kousek sýra zůstal. Je to prostě dobrý. A vono se to asi I menuje, ale já tomu říkám, nevimcotojealejetofaktdobrý. Od pana šéfa od ornitologů vyzvídám, kam jít a tak. A on říká že jako tu maj fakt pěknej sanset asi třista metrů doprava a ráno asi sedmset metrů do leva maj skálu, a tam zas to slunko pěkně a esteticky vstává. Tak balím foťáky (samozřejmě Járovi na záda) a jdeme. No ptáků hafo. Akorát mokřad nějak domokřadoval a taky asi tak nějak už delší domu čeká na zelenou sezónu … jeden, dva, tři, čtyři, slejváčky. Mokřad ustoupil v dál a s ním I ptáci. Jaryn má naštěstí dalekohled a já teleobjektiv. Takže I něco vidíme … ale přátelé… my hlavně slyšíme .. je to mazec jak to tu cvrdliká, píská a brebentí … sedíme, mlčíme, posloucháme a při čekání na západ přežíváme dnešní asi 37 stupňový hic … naštěstí tu dost fouká. V dáli se točej větrníky a někdo chytrej asi věděl proč je dal zrovna sem.

Slunko začíná zapadat, je to fofr, sílí vítr a v lese začali elektrikáři a cvrdlikáci jet tu svou pralesní píseň přes kterou člověk neslyší vlastního slova. A je to tam. Slunko šlo dělat světlo na chvilku jinam. Zvedáme se a mašírujem na véču. Spát pudem hned jak to tady uložím, protože nás v šest hodin čeká co? NO přece pro změnu východ a taky skála a kdoví, co všechno ještě.