Národní park Cajas, konec horské etapy

4 000m.n.m. … cítím se jak Malý Princ, který právě přistál na jiné planetě. Kolem nás je neuvěřitelná krajina plná lagun, zurčících potůčků, květin a stromů, zasazená do vysokých hor a mraků … výška je cítit. Procházíme se kolem laguny Toreadora a hory San Luis. U ní je prales jako z pohádky. Plný skalních převisů, zvláštních rostlin, hub a pokřivených stromů – polylepis Incana – druh rostoucí v Andské severozápadní části jižní Ameriky od provincie Pichincha až po jihoperuánské Cuzco ve výškách nad 3 300m.n.m. Je tu opravdu nádherně, nemohu se nabažit té krásy, co tu je. Navíc za chvilku sedneme do auta a ukončíme naši horskou část putování. Dnes spadneme ze 4 000m.n.m. prakticky na nulu a přiblížíme se k oceánu.

Máme ujet necelých dvěstě kilometrů, ale první hodinu mám spíše pocit, že jedeme do hloubky, než do dálky… jedna serpentina střídá druhou a z docela pěkného počasí vjíždíme do mraků, vjíždíme do mléka … a v tom mléce jezdí různá auta, většinou neosvětlená… a v tom mléce jsou prudké horské svahy a asi před chvílí popadané kameny… co kameny, to jsou balvany, kusy skal, kolikrát rozházené přes celou silnici, vůbec si neumím představit jet rychleji … když by se na mě pak z mléka vynořila takováto obluda.

Když už jsem u toho mléka … od začátku pobytu ladím "cafe con leche" aneb kávu s mlékem … nějak to tu nemají v tabulkách. Většinou mi donesou hrnek horkýho mlíka, nebo mlíčný pěny a k tomu rozpustný kafe … už jsem té bílé věci vypila víc než dosud za celej život. Ale já to dám! Já to poladím …

Poslední dvě tři serpentiny a najednou rovina … 190m.n.m. slyšíte ty rány? To nám praská v uších … chvilku jsem se bála jestli mě ta nízká nadmořská výška nenafoukne jak ty hlubinné ryby po vytažení z moře … projíždíme mýtnou bránou, stahuju okýnko, platím dolar a zjišťuju, že venku je 31 stupňů .. prostě hic a nám začíná dovolená … nechutné válení u Pacifiku … nicnedělání, odpočívání a relax … no tři noci, to dáme, I kdybych se měla přišroubovat. Kolem se změnila flora, projíždíme kolem tisíců banánovníků, které beztak mají na sobě banáni, které poplují do Evropy. Zahlídnu I mangovej sad, ale manga moc nikde nevidím. Jsem z toho tady zmatená… sklízej se banány, pórek, jabka a brambory to maj na spadnutí a do toho kvete černej bez … takže nevím, jaký je období pro mango. Nevím jaký je období pro cokoliv.

Vlastně od začátku, co jsme zde, jsme si všimli, že projíždíme různými kraji. Například kolem Otavala byl růžovej kraj … celý kilometry stánků s miliardama růží, jiných růží a dalších růží a ano,,, I jiných květin – hodně slunečnic tam měli. Odhadujeme, že je pěstovali ve sklenících, kterých tam bylo všude plno. Z kraje růžovýho jsme přejeli do kraje jabkovýho… všude kolem cest byly plné košíky krásných jablek, kolem Baňos byl kraj mandarinkovej… měli je nastrkaný v takových dlouhých úzkých síťkách, no a teď jsme v kraji banánovým, tak uvidíme, co nás ještě čeká.

Úplně v závěru cesty přijíždíme do Guayaquilu, největšího města Ekvádoru. Jsou docela zácpy, občas se někdo někam cpe, kde chtěl být a není … motají se kolem vás motorky, prodavači kdečehomožného, tak mám voči na ščopkách a jedu, co to dá. Hlavně blbě nevodbočit. Daří se a přistáváme u našeho hostelu na břehu řeky Guayas. Ona už je to vlastně delta té řeky …jsme v centru města, v bezpečné zóně města – kousek od promenády Malecon 2000. Stejně hned po snídani ujedeme rychle pryč… tam, kam nás to už moc táhne … zítra už uvidíme oceán.