Národní Park Cotopaxi,Laguna De Limpiopungo a sopka

Ráno vstáváme v šest na budík s tím, že se půjdeme podívat na terasu jestlivá náhodou sopka jedna sopkovatá není vidět. Není vidět. Není vidět ani prt. Mlha, že by se dala krájet. Jdeme zpět do pokoje, ještě chvilku se válíme, probíhá sprcha, heč, mají tu I teplou vodu!!! Oblékáme se a razíme na snídani, které jsou od šesti třiceti … dole ani noha … nic… jsme tu úplně sami. Za chvilku píšu panu majiteli. Odepisuje v zápětí, jel nakoupit a za dvacet minut je zpět. Ke snídani máme zas to výborný silný kafe, vajíčka, toustovej chleba a marmeládu. Pan domácí za mnou běží s mobile a ukazuje mi, že severní strana sopky bude dneska v ažůru a že to bude parádička a že máme jít k jezeru a užít si príma relaxační den. Tak jo teda …. Nasedáme do auta a prvně jedem do vedléší dědiny nabrat super – 13 galonů. Je to tu asi tak zhruba něco pod tisícovku, nevím jestli proto, že jim to tu teče ze země, neřeším, je to fajn. Jára si všímá, že moc nemluvím, spíš vůbec a sem prostě celáceličkánějakádivná. A pak to vysloví. Že ty se bojíš toho výstupu…. Omluvně kývnu hlavou a jedem dál. Na vstupu do parku už jako profíci ukazujem pas a číslo auta a mažeme dál. Prvně jdeme k laguně. Sopka je úplně boží, skvělá, fascinující, úžasná a ty mraky co se kolem ní brutální rychlostí různě omotávaj a vodmotávaj taky. Mohla bych to pozorovat celý hodiny… hlavně tvl nejít nahoru … hlavně nejít nahoru .. co ho to zas probohaživýho napadlo. Já člověk nížinný … ach jo. Vychajda kolem laguny je zcela podle mých představ, racci – ti co tu žijou a co jsou na fotkách,jsou racci andští, jediní žijící takdle vysoko. Ani se nedivím, podle mě, sou tady omylem … těm u moře je hej. Ale tvářej se spokojeně, v travách v laguně maj zrovna mimina a ty řvou hlady a staří si můžou křídla ulítat, aby je uspokojili … cestička vede pěkně po vrstevnici a já vstřebávám 3 800 m.n.m. docela pohoda. Docela si vykračuju, pokud se zrovna neválím u nějaký kytičky s foťákem. Děckáááá, maj tu nejen pamprdliky a plevele, co mám na zahradě, ale voni tu maj I rybíz!!! Kromě racků vidíme nějaký ty jejich místní kachny, taky na nás kouká jelen nebocotoje, má to prostě růžky parůžky a docela pózuje … no prostě krásnej sluncem zalitej den, pohoda … jen sakra už se zas blížíme k autu … kruh se uzavírá. Je poledne. Jaryn nemá žádnej stín. A jeho plán taky ne …. Sedáme tedy do auta a já si znovu dávám adrenalínový písečno-kamenito-roletový výstup do 4 555 m.n.m. v poslední serpentýně to najednou nejde tam ani zpět naštěstí se to nakonec nějak samoseto na couvačku opravilo a já to tím pískem zkusila jinudy… no .. pokus dobrej, ale stejně jsme na posledním bodě, kam to de autem. Beru si s sebou prakticky nic … protože jakoukoliv zátěž odmítám. Mám jen kamerku a halt budou mobilový fotky. Jaryn mi foťák bere na svůj hřbet a už pelášíme… no … ono je to trochu jinak. Za 700 metrů máme nastoupat cca 400 výškových metrů. Takže si přijdu jak Ester Ledecká na Super G … teda vona to jezdí dolů, my to dem nahoru, ale sklon mi přijde podobně smrtelnej. Snažím se dýchat a postupně se tou sopečnou sutí – něco jak písek a drobný štěrk – posunujeme výš a výš. Cca ve dvou třetinách doháníme rodinku z USA, kterým odpadla dcera, je jí blbě a nechce se už ani pohnout. Rodiče jsou výš a tak chvilku komunikuji s ní, s nimi a dávám jí po svolení koku… za chvilku se usmívá, nahazuje motor, pije vodu a jde dál. Nakonec … jak to bývá v každé pohádce, to dobře dopadá, všichni jsme nahoře ščastní jak blechy a v boudě si dáváme kokina a kokový čaj a kupujeme magnetku na ledničku za odměnu.Z tohoto bodu ti zdatnější, šikovnější a sportovněji založenější po půlnoci vyráží dobýt vrcholu, který je ještě další výškový kilometr nad námi, Všude spousta vlajek a ta naše Česko-Moravsko-Slezská … vlastně možná ještě Československá je velká a krásná. Děláme si před ní fotku a podepisujem se, že jsme další z Moraváků, co tu byli. Nastává slaňování. Jaryn to bere šturmem, já se rozhoduji pro serpentinoidní sestup … je to delší, ale zas vím, že si neurvu nohy v kotnících… tady ta živá hmota pod nohama, no fuj. Jsme u auta. Nasedáme, startuju, serpentýnuju, hopsám a s očima zabodnutýma do cesty míjím největší lochnesky a šutráky. Jedem do vedlejšího Puebla na voběd…teda už spíš večeři a paní nám dává porci asi dvojitou každýmu a poprvý v životě jím prej fazole, co jsem nikdy ještě neviděla, nechutnala, jsou divně zelený a chutnaj jak kukuřice … nějak to dáváme a mizíme do našeho doupěte, kde naše vítězství završujeme šálkem vynikající kávy. No a teď je osm večer a myslím, že o půl devátý bude v pokojíčku tma a ticho. No jestli zejtra půjdeme na to Chimborazo .. no tak … oujééé ..

Mějte všichni krásnou sobotu a užívejte pohodu.