Národní park Marino Ballena

Večer usínáme za zvuků pralesa. Pískot, vrzot a minimálně tři vraždy podle těch zvuků, co se ozývaly. Prostě probíhal lov a silnější vítězili nad slabšími. My spali v našem sklepním pokojíku v posteli na které byla stanová konstrukce se sítí proti hmyzu. Přišla jsem si jak male dítě v ohrádce, aby nevypadlo. Ale nic nás nesežralo a tak to má asi účinek. Každopádně, jestli tu někoho něco žere, tak mě. Na Járu se hmyz asi vrhne až bude vyhlášen stav nouze … a nebo ho začnu možná žrát já, protože jak se včera přiznal, došla mu slivovica od Jožina a já si říkala, že ten čas čistě se mnou snáší nějak v míru a pohodě.

Budím se s prvním světlem, prales vstává a já poslouchám. Dnes jsme chtěli na vodopády a na jednu ultra nádhernou pláž, ale tak nějak jsem lenoch líná, nechce se mi vůbec nic a Jára nic nenamítá proti změně programu. Dnes půjdeme tedy do parku Marino Ballena. Je to další národní park Kostariky, součást chráněné oblasti Osa vytvořené jako bezpečná oblast pro migraci keporkaků, odtud jeho název, protože Ballena je španělské slovo pro velrybu. A co jej zdobí nejvíc je, že je tvořen špicí ve tvaru velrybí ploutve. Na tu ploutev se dá za nízkých vln, tedy většinou dvakrát denně dojít suchou nohou nebo skoro suchou. Vstup do parku stojí šest dolarů, vstupné je celodenní a dá se odcházet a přicházet. Vlastně je to taková obrovská dlouhá pláž, kde se dá nádherně lenošit celý den.

Od rána je zataženo a na néťovi píšou, že možná bude třikrát pršet. Huvidíme. Nám to hraje do karet. Je zataženo, třicet stupňů, oceán jako kafe a my jsme schopni lebedit si na pláži aniž bychom hledali stín. V normálních podmínkách, tedy – jasno – bych tam zvládla být tak hodinu a začlo by mi opadávat maso.

Ráno v půl deváté zdoláváme dlouhou pláž až na samotnou špici, já začínám smontovávat dron a Jára nejde, Jára skoro běží, aby ještě stihl přejít na ploutev. Nejnižší vlny byly něco po šesté ranní a teď půjde oceán nahoru. A dost rychle. Znovu to vidím nejdřív tak na čtvrtou odpolední. Zvedám dron a točím to, co ze země vidět nejde. Totiž tu ploutev. Daří se mi dnes vzlétnout až do 120 metrů a vejš nesmím. Super. A to jsem si říkala, že zase fouká. Když mám natočeno, Jára už se vrací a já se jdu snažit dobít ploutev teď. Smůla. Vody mám už ke kolenům a kousek nad koleny mi končí kabela s foťákem a vůbec se vším. No neva. Hlavně že mám ten záznam, že jo. Míříme si to přímo ke čtyřem palmám slušivě čnícím přímo na špici a pod nima se uvelebujeme skoro na celý den. Krásný místečko. Jára prelůduje na ukulele a mě je všechno … tak nějak jedno. Odpočinkový den. Pozorujeme sem tam procházející lidstvo a jedince, kteří se snaží zdolat ploutev I teď. Většinou to po pár krocích obrací a jdou zpět. Oceán tu jde proti sobě a vlny malují kosočtverce. Silnější vlna udolá tu slabší a tím směrem to jede. Ale když se sejdou dvě stejně silné vlny, je to slušná nálož a vytváří to krásné gejzíry. Vždycky když vlezu do moře, nevím odkud která vlna přijde a je to docela zábava. Na souši to pak se mnou docela motá a to piju vodu pěkně prosím. Taky se válím jako čuně v písku a najednou Jaryn s foťákem, cítím se jak nějaká modélka, zapózuju a teď večer Pravda vítězí … připomíná mi to, jak děvčata slušivě parodují různé pózy různých modélek, ale akú mala, takú dala. Zase velryba. Když už jsem v záchvatu modelingu přidávám focení na palmě, ale foťáku rači došla baterka a bylo po tým. Moje chvilka slávy je pryč. Fotky vám sem přidávám, abyste neřekli, tak vona vo tom píše a ani se nepodělí.

Balíme si svoje fidlátka, teda hlavně Jaryn to svý jedno a povalíme do našeho krásného pralesního bydlení. Dneska tam lítaly kolem vopice a nebyli to ani makakové, ani vřešťani, ani chápani … tak se chci pokusit si na ně počkat a zjistit o koho že se to vlastně jedná.

Tak papapapapa