Národní Park Tortuguero

Ráno vstáváme přímo ultra brzo ... v 5:45 jsme nachystáni do parku. Oči jsme si propláchli, promnuli, k foťáku balím pevnou třístovku poučena z minula, že vzdálenost i maskování zvířectva v Tortugueru je mocné a dokonalé. Želvy nečekejte. Na želvy jsme tu v dost nešťastný čas. V době, kdy zde jsou, připlouvá jich na území o délce 30km cca 32 tisíc. V době, kdy zde jsme my, tak asi 300 na stejnou plochu. Budeme sem prostě muset znovu. :-) a nejlépe v období dešťů.

Vyrážíme motorovo / elektrickým člunem asi pro osm lidí přímo z mola od hotýlku kde jsme měli dnes v noci útočiště. Nebe je potemnělé, nacucané vodou a my víme, že na nás všechna ta voda za chvíli spadne. Nevadí. Tortuguero za to prostě stojí. Za rok tu je více než 6 000 milimetrů srážek. Je tu více zvířecích druhů než v celé Evropě, nebo Kanadě a USA dohromady. 1% plochy je park, zbytek je ochranné pásmo. Je to taková vodní říše protkaná rameny řeky a kanálů. Cesta do pravěku. Rostlinky, co pěstujeme doma v obývácích jako pokojovky tu mají prehistorické rozměry a i pocitově si tu tak připadám. Zvuky této džungle použili filmaři pro natáčení Jurského parku. Smíchali ptactvo, papouchy a vřešťany. Úplně zas čekám odkud se co vynoří. Prvně se však vynořují pláštěnky z našich batohů a skrýváme se před hustým deštěm. Naštěstí to je jen taková přeháňka a za chvíli už na nás pláštěnky spíše sušíme.

Potichoučku projíždíme kolem různého ptactva a nechtějte po mě názvy. Většinou mají fakt dlouhý nohy a ještě delší zobáky. Průvodce říká, že většina z nich jsou vynikající rybáři a jeden nám to v přímém přenosu dokazuje... s pomocí všech na lodi, průvodce a trochy štěstí daří se mi vidět leguána, s baziliškama je to ještě o něco horší - to jsou hotové mimikry. Mám pár fotek, kde i při úpravě jsem se divila, proč je to vlastně focené. Něco jako když bylo kdysi na fcb akce - najdi kočičku. No, ale z čeho mám fakt velkou radost je, že postupně vidíme asi šest kousků kajmanů. Jeden z nich byla kajmaní mamina celá hnědá v hnědém bahně a kolem ní se mihotaly její děcka ... no - ty jsem ani nezahlídla. Tenhle druh kajmanů, co zde žije prý není agresivní, šetří síly na lov potravy a jinak vlastně spí. Takže suprově pózují na fotky a nemám problém je vyfotit. Lítá tu ale jeden takovej motejl ... modrej a rozpětí křídel má jak vorel ... ne kecám - menuje se Morpho peleides ... je přenádhernej. A to je výzva.... Zamává křídly s blankytně modrou barvou a je v čudu, nebo když už si sedne tak se zavře a modrá je ta tam (prý o něm existuje film z dílny USA, natáčený v Kostarice - Modrý motýl, o chlapci který umírá na leukemii a jako přání má chytit tohoto motýla) ... já vám ho sem dám. Fotil to Jaryn na mobil, ale samozřejmě zaklapnutýho, ale I tak je prostě krásnej.

Jsme v parku tři hodiny, průvodce otáčí loď a jede se snídat a v našem případě I balit a odjíždět tou lodní šalinou zpět do přístaviště La Pavona. Dnes nás čeká přesun na další štaci ... ale o tom až třeba zase zítra. Pura Vida!