Nejvýš a nejníž co to šlo ...

To se řekne, ráno brzo vstanem, abychom se sbalili, nasnídali a na Irazú vyrazili a Lence tu nádheru vokázali ... nastavíte si budíka, aby to všechno klaplo, ale zjistíte, že ještě jedete v jiným čase, že je pět ráno a vy jste vzhůru ... nejste ani čilí, ani vyspaní, prostě ste. No tak jo, vstáváme, balíme, snídáme a vyrážíme do zácpy ranního velkoměsta. Proplétáme se ulicema a já poprvý komunikuju s usměvavým policajtem, když blbě odbočím a navíc do jednosměrky... tvářím se jak blbka - upřímně, dneska žádnej problém. Policajt taky s ničím no problem, pomale mi zastavuje dopravu a vrací mě tam, kam patřím. Pura Vida. Silnička se mění, transformuje a hlavně se klikatí všema možnejma směrama ale hlavně přátelé, hlavně nahoru ..

Teď promluví paní Wiki: Irazú je aktivní stratovulkán, nacházející se v Kostarice v blízkém okolí hlavního města San José. S výškou 3432 m je to zároveň nejvyšší sopka Kostariky. Irazú je poměrně aktivní, od roku 1723 eruptovala asi třiadvacetkrát. Nejznámější je erupce z roku 1963, kdy Irazú zasypala popelem okolní krajinu i hlavní město.

Jedeme s představou jak Lence vokážeme ty božské výhledy na mesto hluboko pod nama a nad ním sem tam nějakej ten mráček jako beránek, pěkně buclatej, vypasenej ... ve třech tisících vjíždíme do mraku. Mrak nekončí. Je všude. Uplně nás obejmul a cejtím se jak Rákosníček za mlhou hustou tak že by se dala krájet, někde tam je vrchol Irazú. Na vstupu nám řekli ... no jó Amigos, tropy ... ty si tropěj co chtěj. A nebo taky - to je každejch deset minut jinak. Tak jo. Tak my si na to počkáme. Vystupujem z auta, futéř s námi cloumá a vidíme na pár metrů. Připadám si jak u nás po výstupu na Lysou, kdy jsem z celé Lysé viděla dřevěnou cedulu s pěknejma vobrázkama kopečků, cože kde mohu vidět. Tak o tom Lence pěkně povídáme, co by viděla, kdyby viděla. Nakonec už se na to někdo asi nemůže koukat a nebe se na 20 vteřin čistýho času rozestupuje a je vidět aspoň do kráteru ... tak jo. Grácias.

Jedem dál. Čeká nás čtyřhodinová cesta z města, cesta za sluncem, do tepla, k oceánu ... Karibik. Konkrétně Cahuita. Silnice si to štráduje do kopců a taky do údolí a kolem sou palmy, banáni, stormy, keře, všade plno květů a barev ale hlavně ta zelená přátelé ... ta zelená ... ta přímo řve, jak je zelená. Pan Hrušínský by řek: "To není Země, to je zahrádka ... " zastavujem u sympatické hospody a dáváme si naše první Casado a z něj se klube polívka, Casado a zákuseček. Jsme plni, jsme plni dojmů a mě se rozlejvá po obličeji naprosto spokojenej úsměv. Jedem dál. Začíná soutěž, kdo první uvidí moře. Vidím jen mega obrovskou loď někde u Limónu a vyhrává Lenka. Chvilku na to už ho vidíme všichni ,,, no jedno voko nezůstalo suchý. Je to nádhera... teploměr v klimatizovaným autě ukazuje venkovních 29,30,31, 29 ... a moje teplý ponožky se mi v trekových botách začínaj pěkně lepit na nožky. Vyskakujem u číňana na rychlej nákup a už odbočujem do Cabinas Algebra, do našeho útulku na další čtyři noce a majitelé jsou moc fajn .. u našeho bungalovu bydlí dvě mimina lenochoda dvouprstého, mamka si před dvěma dnama narychlo někam odskočila a ještě není zpět. No je to prostě fofr.

My máme taky fofr. Kousek je Playa Grande a než bude tma jak v pytli chceme ji stihnout. Písek na ní je černý a vlny naznačujou ráj pro surfaře a zpětnej tah naznačuje mě, že dnes se s oceánem prát nebudu... sedám na kmen na pláži a čučím na červánky nad mořem a na to moře a zas nechci věřit, že tu vážně sem... Buenas Noches Amigos!!!