Pacifickými Plážemi 3 díl

A je tu další den. Vstáváme rychle, protože surfaři vstávají brzy, jsou na moři se svítáním, dokud slunko nepeče až tak moc a čekají na ty své vlny. Ti moji surfaři jdou na to hned po snídani. Gallo Pinto je prostě musí nakopnout k výkonům. Není dne, abychom nesnídali vejce na tisíc způsobů a rýži s černou fazulou ...

Nebe je jasné, oceán je horký a slunce žhnoucí. Znovu procházíme výcvikem s pantomimou tak všeříkající, že není třeba překladatele. Usedám na pláž s pevnou třístovkou a tentokrát i s mezikroužkem a můžu fotit i pihy surfařů na nose. Raduju se z pokroku a povedených jízd. Nevnímám nic. Nevnímám, že slunce si mě slušně vychutnává a získávám krásnou červenou barvu. Za hodinku dosahuji barvy, co po celodenním splutí řek v ČR. Padesátka nepadesátka. Je to jedno.

Bude poledne a my vyrážíme na tour de beach. Dnes je to výživné. Cesty už jsem popsala. Dnes vedou převážně nahoru a dolů, jsou hliněné a vedou mezi prudkými srázy. Zastavujeme u playa Coyote, kde máme z minula oblíbenou restauraci El Barco. Jídlo luxus, moře i pláž taky, ale začíná odpolední příval deště. Majitel vysvětluje, ať raději nejezdíme jednou z cest, která nás zajímá. Že deště jsou vydatné a projet asi nebude možné. Vyrážíme tedy lepší cestou.

V každém údolí na mě číhá kaluž, potok a nebo dokonce i řeka. Nad celou Kostarikou kromě oblasti Santa Rosa, kde prostě nezaprší a nezaprší, je výstraha velmi silných bouří a dešťů. To znamená, že co jsem tu projížděla před třemi léty a byli to vice méně "potůčky" a stejně jsem křičela ... tak nyní je zde řeka a dost silný proud. Nekecám. Bojím bojím. Stojím a nechci. Za námi přijíždí Kostaričan, Tico a sympaťák ... předjíždí mě, ukazuje mi cestu řekou a na druhé straně zastavuje. Prosím ho z auta, že jako ať to jede za mne a on se fakt zouvá ... získávám odvahu, proud projíždím po jeho vzoru obloučkem a hurá! Jsem na druhé straně. Chechtá se a volá na mě: "To je Kostarika!" sedá do auta a ujíždí v dál. Vteřinu. Zastavuje, couvá, nechává mě předjet a několik dalších brodů jede prostě s náma. Ukazuje mi kudy tudy a čeká jestli to dám, nebo ne. Ó lalala. Miluju Kostariku. Nezvládám poděkovat, v jedné z vesniček mi mizí ve zpětném zrcátku a asi už vypráví příběh doma rodině.

Najednou asfaltka. Cóbano. Obchůdky, domečky, Ticos, život, civilizace. Nakupujeme vody, potraviny, pečivo a zeleninu. Super je, že ve velkým obchodě prostě nemaj pečivo. Víte proč? Protože ho má pan pekař naproti v krámku, nebudou mu přece brát kšeft. Za 11 km jsme v městečku Montezuma, v chatičce a začíná další bestiální bouře. Vodu zhora někdo leje kýblema, hřmí, blejská se a nejde elektřina. Nevadí. Mají tu plyn. Voda na kafe už se vaří a já si mažu pod kolenama na zítřejší tůru k vodopádu kde je asi milion schodů...