Pacifickými plážemi od severu k jihu. 1 díl

Puerto Soley. Opět balíme. Snídáme dobrou Kostarickou kávu a zmrzlý párky s bagetou a vyrážíme za dalším dobrodružsvím. Kdo by to byl řek, že dobrodružství číhá za rohem. Navigace na panu Googlovi poradila Jarynovi vynikající cestu, díky které se na jedničku (cestu s celistvým asfaltem a dvěma žlutými pruhy uprostřed) dostaneme rychleji, příměji a nemusíme to objíždět. Dobře, vyrážíme. Cesta má být pět km dlouhá. Začíná kamínky, štěrkem ... no prostě pohoda. Projíždím asi tak 5 neexistujících řek, tam už je to trošku oříšek kudy tudy. Sem tam domek, sem tam kráva, sem tam slepice. Cesta se mění v hliněnou a jsou v ní výmoly, šutráky a občas nevím kudy tudy .... Opět už to není do leva a do prava ale nahoru a dolů. Přejíždím další brod. To už je teda vořech. Nicméně daří se mi a dupu na brzdu - pro Vaši představu - kdo znáte cestu z Podkovy ke Glorietu tak něco takového ale bez serpentin ale prostě přímou čarou ... joooo a přihodila bych pár těch šutráků co jsou v cestě od Březníka. Jsme asi půl km od napojení na jedničku. Jaryn to jde projít a jen se chechtá. Milujeme Kostariku. Tohle je Kostarika. Cesty jsou jaké jsou a jsou v mapách. Je na Tobě, zda to dáš. Otáčím se a opět se pokouším vejít mezi šutry v brodu a celé znova, potkáváme stádo ovcí a čekáme až nás oběhnou, potkáváme čuňata a čekáme až uhnou a taky vobčas zastavuju aby Pura Vida Leguán v klídku přešel na druhou stranu. Tak a teď tedy tou delší cestou. Mažeme si to po asfaltu jako frajeři asi dvě hodiny.

Vybrali jsme si pro návštěvu Playa Hermosa. Beru zpět, že už nepotkáme moře plavací. Je to taková rodinná, dlouhá pláž v zálivu a oceán se tu chová jako beránek. Plaveme, dáváme si kafčo a mašírujem do Tamarinda. To je město, kde to žije. Plno krámků, souvenirs, pičičmundiček a taky barů, restaurací a zmrzliny. A představte si, že sou tady i lidi. Jako že fakt. V moři, na pláži, v restauracích ... po pláži jde kapela a jako fakt i hraje... no atmosféra parádní. Dáváme zmrzlinu, nakupujeme nezbytné potřebnosti a vyrážíme k vysněnému cíli. K naší Playa Negra s vlnama jak stodoly, s mořem hustým tak, že by se dalo krájet, s pláží čarokrásnou. Tady jsme minule nechali kousek toho našeho srdíčka.... Bude se stmívat a já ji musím prostě vidět. Parkuju a to já nejdu, to já utíkám.

Děcka, tady se de Jaryn zejtra učit bejt surfařem... že nevíte o čem budu psát zítra ....