Pacifik, slunko a tak

Tak co bych Vám tak ke dnešku nalhala … to, že jsme opět vstávali před pátou už asi nikoho neudiví a že už před šestou ráno Jaryn blbnul ve vlnách, protože jak slíbili, tak udělali, to asi taky nikoho nepřekvapí. Já blbla teda s ním. Ale zrovna byl příliv. Největší vlny měli dosahovat 2,6 metrů. Fajn. Jaryn je dvoumetrovej kolohnát a něco ustojí. Srdnatě jsem zdolala přední vlny, takový ty, co vrátí člověka, kde byl pět minut předtím, co mu vezmou plavky a nevrátí … to znamená, přišla jsem ale o pevné podloží pod nohama … No a když najednou přede mě někdo postavil stěnu, která tam chvilku předtím prostě nebyla, jen jsem se zeptala Jaryna – co teď? A Jaryn stihl odpovědět – no teď už nic. No panečku, to byla mela. Pěkně si to se mnou pohrálo a pak mě to vyplivlo a nechalo mě to nadechnout. Ale to už šla druhá stěna a pak hned třetí … tak jsem se naglgala slaný vody k snídani, propláchla dutiny, uši, prostě všecko jak na ORL to nikdy neudělaj, mávla rukou a šla raděj na břeh fotit … takhle před šestou ráno, to je parádička, to je ještě tak jen 28 stupňů, Pacifik je teplejší než vzduch a nikde není takový to žlutý a kulatý …

Udělala jsem nám vajca k snídani a přitom nastudovala na surfařskejch stránkách, že takhle kolem jedenáctý dopoledne to bude parádička a vlny, že budou nejmenčí z nejmenčích a že oceán bude použitelnej I pro trpaslíky. A byl. Dokonce jsem si super zaplavala a celý se to jen tak houpalo a vlnilo a nechtělo mě to hned zabít a sežrat.

Zato slunko potvora. To si snad neska vzalo do jedný ruky plamenomet a do druhý svářečku, protože to jinak není ani možný. Moje kožní doktorka by spráskla ruce a možná by I plakala. Výheň je slabý slovo a tak jsem se vážně snažila hledat stín a přes poledne jsem zalezla jak krtek do naší cimry a šla raděj vařit špagetíny k obědu. To Jaryn si hodil vejšlap po pláži a furt někde rajzoval. Taky má teď na těle slušnej bodypajtyng. Musím se pochlubit. Chtěla jsem ho ochránit faktorem padesát a supr jsem to rozetřela.

Odpoledne ve dvě jsme vyrazili naším vozem značky Jimny na milovanou pláž Playa Negra, nacházející se 15minut od nás. Jaryn mě navigoval zkratkou – cca o dvě minuty kratší cestou, rozumnějte … a tak jsem projela dvě řeky. Bo mosty tu furt nejsou. A jsme za to rádi. Dobře, uvedu na pravou míru – jednou říčkou a jednou loužou. No a pak jsme tam dojeli a tam tak nějak nejsou palmy a všechny stinná místa byla plně obsazena. Ale my tam prostě museli, na oceánu totiž probíhal online kurz surfingu, jak se to má jako dělat a jak to má vypadat. Playa Negra je proslulá vlnama jako stodolama, takovýma těma jak udělají kolem surfaře tunel a on elegantně pluje vnitřkem té vlny. No prostě – fakt jako mazec. Po asi dvaceti minutách a dvěste fotkách mi bylo jasné, že nedám už ani minutu. Dali jsme si v restauraci vyždímanej ananas a Jaryn vyždímaný všechno dohromady, jen to zasyčelo, sedli jsme do vozu a uháněli zpět na západ slunce. Ejchuchů, jde spát. A my do rána třeba změníme barvu. Bylo by to fajn, protože zítra budeme měnit I stanoviště a tam, kam jedem, tam mě to sežehlo minule tak, že už jsem pomalu začínala vonět.

Tak ahoj zítra!