Pohořím And od sopky k sopce

Ráno nemeškáme, po snídani vyrážíme ještě s myšlenkou, že si zajedeme cca 2,5 hodiny do národního parku Caymbe-Coca na další vycházku a pak další 2,5h autem přímo k úpatí Cotopaxi.

Je devět hodin ráno a směrem ke Quitu houstne provoz, na dost zásadním kruháči pro další cestu se rozhodujeme, že vychajdu v Caymbe-Coca škrtáme a jedeme rovnou ke Cotopaxi. Dobře děláme. Kus cesty vede prakticky Quitem a přijde mi, že ho projíždíme snad hodinu a půl. Projíždíme ho sice po tří až čtyřproudé dálnici, ale I tak je chvílemi dosti zasekaná něco jako D1 před Brnem. Cestou se kocháme do nebe trčícími špičkami sopek a kopců. Projíždíme vlastně Horský pás And (Sierra) – pásma Cordillera Occidental a Cordillera Oriental.Andy jsou považovány za páteř Ekvádoru.Jsou zde údolí ve výšce přibližne 2300 až 3000m.n.m. a ta jsou obklopená horami a mají velice úrodnou sopečnou půdu. Celou cestu z Quita jedeme opět po panamerické dálnici, která začíná na severu v Anchorage na Aljašce a končí na jižním cípu jihoamerického kontinentu v Ushuaie (tam dojeli trabanti) .. my ji brázdili už v Kostarice a Peru… první k vidění jižně od Quita je sopka Antisana 5 750m.n.m. a my míříme k druhé nejvyšší a činné sopce Cotopaxi – jedné z nejnebezpečnějších sopek světa. Naposledy řádila v srpnu roku 2015. Měří 5 897m.n.m. a I když je v Ekvádoru druhá nejvyšší je první v návštěvnosti snad pro jeji sněhovou čepici … o dalších budu psát později, až je "dobudeme" … cesta je zdobena krásnými borovicemi montereyskými, které nejsou původní, jsou z kalifornie, ale jsou nádherné. Cestou se zastavujeme na oběd u silnice v jídelně označené "almuerso" … dostáváme polévku, druhé a pití a celé nás to vyjde na asi 230kč. Opět velmi dobře chucené, vynikající jídlo s fazolemi, nebo čočkou, rýží a masem. Už nám chybí asi jen 40km a vlastně až v cíli opouštíme panamerikanu. Bydlíme v nádherném hotýlku spolu se třema pejskama asi sto kačerama a kachnama, slepicama a jen ti kohóti mi dělají starost, to zas bude ráno peklo … no a taky je tu mama lama a dcera lama … asi je na mě vidět nadšení a pan majitel mi radí, že všechny utáhnu na mrkev. Dáváme si rychlé, ale vynikající kafe (konečně) … a jedeme omrknout park Cotopaxi. Opět mě zaráží, že takto chudá země, má neskutečně upravený park, hlídaný vstup do něj a nic za to nechtějí … přitom tam zaměstnávají lidi. Na okraji dokonce upravují hlínou cestu tzv. Roletu, aby tak nedrncala. Děkuji nahlas pánovi v půjčovně aut, že mi vnutil SUV a už si to štráduju roletou ejchuchů tradá asi 20km parkem od vstupu. Počítala jsem, že dojedeme do centra, kde je povídání o parku a tak, max. k laguně, která nás čeká zítra. Omyl, Jaryn mě vyzývá, že zajedem až nahoru, na poslední možné parkoviště. To už není jen roleta. To je rozvlněné písečné a kamenné moře aneb samajama, smyk a hlavně nezastavovat. Docela opět cítím adrenalin a taky cítím výšku. Dojíždíme do cíle. Parkujeme. 4 555m.n.m. jsou tu přenádherné vyhlídky do okolí, jen sopka se nám stale částečně skrývá. Chvilkami ji krásně prozařuje slunce. A já se dozvídám, že zítra si kus vyšlápnem. Cítím se už teď jak kosmonaut a zvednout nohu doslova bolí. To zas bude zítra něco. Krok sun krok a zastávka na focení, nebo tak něco. No uvidíme. Ještě chvilku se kocháme, ale jsme tu jen v triku a je tu dvanáct stupňů, což o to, ale fouká studený vítr. Sedáme do auta a slaňuji zas dolů. Cestou dupu na brzdu co to dá a vyskakuju s foťákem z auta, protože co neuděláš tady hned, už nemusí být během těch dvou dnů, co tu budem nikdy. Sopka je vidět z tohoto úhlu celá. Musím opět poznamenat, že jsem to nečekala, nevěřila jsem tomu, jen jsem tajně doufala, že by to třeba by to mohlo by to vyjít … doma jsem zkoumala počasí v dubnu tam a onde a fakt mi to ukazovalo takové sloupce dešťě, že jsem k tomu přistoupila expedičně a že z toho I v pláštěnkách vymáčknem maximum. A ejhle … krasava … och Koch Koch. Cestou ještě zajíždíme k laguně a teda … projíždíme stádem koní nulovou rychlostí … nemají žádný plot, žádnou ohradu … žijí si zde asi jen tak, svobodně a fakt jim to tu sekne. U jezera se rozléhá zpěv ptáků a já se začínám moc těšit na zítra … když teda nepřemýšlím o tom tam nahoře na sopce … to bych se zas akorát opotila. Na hotýlku si dáváme večeři – pravou ekvádorskou polévku z brambor, sýru a avokáda. Tomuto druhu se říká locro – hustá krémová polévka. Pan majitel na mě volá – Kamilo! A podává mi misku nakrájené mrkve. Jdeme s Járou ven a loudí kačeři, pejsci a i obě lamy. Nevím komu dát dřív, ale lamy mě maj zmáknutou a občas mi do misky vnoří celou tlamu a za chvilku je po mrkvi. Chechtám se od ucha k uchu, aji se nechaly pohladit … došla mrkev, nezájem … jdeme do patra k pokoji a já ještě rychle kouknu na terasu a co nevidím. Teda vidím!!! Sopka se ukázala celá. Sice se už stmívá, ale ukázala se I z této strany. Takže spokojenost. Jdu to sepsat a vyspat se na zítřejší výkony … držte mi pěstě … ono chodit někde s žirafou jako je Jaryn, to není žádná sranda. Když on deset tisíc kroků tak já dvanáct tisíc ... ufff...