Přejezd ze západní části Corcovada na východní k Puerto Jimenéz

Dnes opouštíme jeden ráj a jedeme se podívat do dalšího. Vstáváme pro změnu už v půl šesté, protože v sedm nám jede co? Protože v sedm nám jede loď. Včera se vyměnila obsluha v restauraci a ten nový je značně Pura Vida. Umyté příbory a snídani nám nesou přímo kuchaři z kuchyně, abychom stihli posnídat, než přijede spoj. Je to takové MHD v námořní přepravě. Prý v sedm. Takže pána kapitána máme čekat tak ve čtvrt. Světe div se, v sedm nula nula vyplouváme. Rychle se loučíme s kolektivem a s tím kouskem ráje, co jsme tu poznali. Večer dorazil Martin, kterého jsme potkali v Uvitě, pomáhá nám s bagáží na palubu a my poučeni v plavkách a bosí nastupujeme na loďku kejklající se ve vlnách narážejících o pláž. Opět je to zážitek. Meteme si to po oceánu a připomíná mi to svah s ujetým sněhem v super obřím slalomu. Přemýšlím, co na to říká páteř těch, co to plují denně. Já mám pocit že se mi obratle srážejí jeden na druhý a už se nikdy neoddělí. Cestou nabíráme další a další cestující. Přechod z moře na řeku už není tak dramatický, dá se říct, že je to vlastně pohoda. Kapitán vychytává chvilku mezi dvěma vlnami a tou si to mete tak stovkou... stojí to za to. Zážitek jen z přepravy. Doplouváme do Sierpe, vyzvedáváme auto a čeká nás další cesta.

Navigace říká 43 km a že za chvilu přes most. I prt. Most se nekoná. Starý zrezivělý přívoz by nás měl převézt. Nechce se mi zkoumat, zda jezdí na požádání, nebo v pevný čas a rozhoduji se ve chvatu v jinou cestu. Navigace se nechytá, neví, co se po ní chce a až to pochopuje, už mám za sebou tak dvacku. Ó lalala ... jak prodloužit 43 km na stovku během vteřiny. Nevadí. Užíváme si to. Jaryn hraje na ukulele vypalováky jako třeba: Veď mě dál, cesto má, Toulavej, Krávy a telata ... jó řídit s živou hudbou, to halt není každej den. Před poledním přijíždíme do Puerto Jimenéz a hledáme papouškovou pláž, kde jsme před třemi lety spalovali svoje těla při pozorování vzájemně se krmících papoušků. Papoušci se nekonají, písek je tak horkej, že si pálím chodidla a připomíná mi to přechod žhavých uhlíků. Teploměr se zastavil na 36 stupních a je to pečák přátelé. Probíhá koupačka, pak plánovaná telekonference s kamarády a na mě padá z těch domácích informací trochu deka. Doma je zima, nejhorší duben za posledních 80 let, stýkat se mohou dva lidi a další a další informace, abychom se začli těšit domů. Trochu kamarády podezřívám, že mě chtějí podpořit v emigračních myšlenkách.

Sedáme do opět do auta a v Puerto Jimenéz si dáváme príma oběd v príma sodě u pláže, kde mají děti atrakci v podobě spadlého kmene palmy nad moře. Je to houpačka, skokanský můstek, je to radost. Děcka si hrajou ve vodě, vlny jsou něžné, zálivové ... takovej rybník a rodičovstvo popíjí pivko a kouká po nich jedním okem. Jídla dostáváme, že nevíme kam s ním. Zalijem to ještě kafem a můžem vyrazit do Dos Brazos, ubytování ve vnitrozemí, v Corcovadu.

Je to kousek. Suzanne už nás čeká a Channy se tváří vesele. Chvilku plkáme, Suzanne má roušku, za sedm dní letí domů do Francie na měsíční návštěvu. A zase ta deka. Má strach. Francie se opět celá uzavírá, je v plném měsíčním lockdownu a dozvídáme se, že I zde na Kostarice se situace zhoršuje. Mají 1800 případů denně a je to od začátku nejvíc, co kdy bylo. Všechno by se dalo zmáknout, ale došla lůžka ve špitálech, tak asi i zde se zase bude zavírat kde co. Ach jo. Raděj o tom nepřemýšlet. Hovor se přesunuje k našemu odletu. Právě Suzanne nám pomohla na pondělí na ráno zajistit povinné testování na osmou na ráno právě v Puerto Jimenéz. Jenže to je špatně, tady se to počítá na dny. Takže dnes. Volá tam, my startujem a vracíme se zpět, v testovacím centru se kvůli nám vrátí do práce a otestují nás. Na cenu se raděj neptejte, polkla jsem naprázdno.

Otestováni, vracíme se do Los Mineros, pijem zchladlou kávu a oblékáme dlouhé katě k sandálům. Jde se na noční výpravu do pralesa. Tak jak to má být. Trochu prší a jdeme tmou s čelovkama na hlavě a pozorujeme kajmany, žáby a hledáme hady. Ti maj asi volno. Je neděle večer, tak jsou asi doma. Žab máme plno. Několik "Red eye frog" a poprvé "glass frog" když ju prosvítíte baterkou, tak je prostě průhledná. Vidíte jak na rentgénu její orgány. Je maličká, má tak všehovšudy 3 cm. No a to je dnes tak asi všechno. Jsme zmordovaní z brzkého vstávání, z cesty, z vedra ... no co vám budu povídat. Dovolená jako řemen.

PS: Není tu wifi, signál, internet. Tohle si prostě přečtete, až se dostanu někde na signál.