Přes Poás do La Fortuny

Se vstáváním nemáme vůbec problém. Spát jsme šli v šest večer a ve dvě v noci na sebe čučíme jak dvě rybičky. Takže budík v šest ráno je záchrana, vstáváme, balíme, mažeme na naše první a doufám, že ne poslední Gallo Pinto ke snídani a kousky čerstvého ananasu, manga a banánů, na kostarickou kávičku.

Sedáme do auta, náš cíl je necelých 30km vzdálený a 2 697m vysoký, takže nastoupáme nějakých 1 900 metrů. Silnička se klikatí, auto heká a my se chechtáme, jak vidíme mraky do kterých se řítíme … a říkáme si, že po vzoru Krulíků taky uvidíme leda tak hovno. Je příjemné teplo, lehce mží a dobře se šlape. Už po cestě cítíme v puse chuť síry … ještě dříve než ji cítíme nosem … a je to tak. Vidíme asi tak na metr a krater na obrázku… nicméně, my s tím počítali, tak nejsme zklamáni a mažeme na výšlap k jezírku Calliente, jehož voda má až 65°C a jeho voda je prý nejkyselejší na světě. Jako jo.. je to tu pěkný, mlha hustá tak, že by se dala krájet a za tou mlhou, někde .. je to všechno. Každopádně je zde dost lidí a čekají a hlavně tu čekají I zkušení průvodci. Čekáme tedy taky. Čekáme, až se nebe otevře, objeví se modrá obloha, mraky se vyfoukají a to se prý stane.

Jára mě upozorňuje na male pimprle brutální rychlostí poletující v keříčkách pod námi. Hned mám zábavu aspoň na hodinu… je zajímavé, kolik tenhle ani ne pěticentimetrový ptáček, může člověku způsobit radosti. Mám ho… povedl se mi vyfotit I základním objektivem. Hurá!

I tu se nebe otevřelo, nad náma ažůro a najednou vidíme obrysy něčeho, co rychleji a rychleji dostává barvu a tvar. Super! Ono existuje! Viděli jsme ho, tak to musí být Pravda. Valí se sem mrak lidí, co zažili podobný zázrak dole u kráteru a chtějí vidět dva zázraky za den. Ale my taky. Mažeme, co mažeme! My skoro utíkáme dolů ke kráteru … kde ovšem už zase žádné okno není a tak se můžem v klidu vydýchat. Průvodce je však klidný jak želva, že vokno bude. … A vono je, kdo si počká, ten se dočká.. Kráter se nám na chvilku ukazuje v plné kráse a my plni radosti a síry můžeme jet dál. Mají tu takový semafór, když jsme přijeli, blikal oranžově, to ukazovalo větší koncentraci síry … teď při odjezdu spokojeně blikal modře, to je prý velmi dobře.

Míříme do La Fortuny, včera nám zrušili ubytko, měli jsme mít i vstup do termálů zdarma. Hledala jsem nové a nabízely se jen takový ty místa, co prostě nechceš… 200 dolarů na noc a tak. Naštěstí asi někdo zrovna pustil svoje ubytování za pár šlupek přímo v centru La Fortuny a ku podivu taky nabízejí vstupenky do termálů. Tak míříme přímo tam. Pod Sopku Volcán Arenal. Cestou se stavujeme na naše první Casado… to je hromada rejže, černých fazolí, smažených platanos, vajco tentokrát ve vařené formaci a tak dale a tak dale.

Pokračujeme. Serpentýny lámou naše autíčko v půli a je pěkná zácpička. Jak by řekl Dan Přibáň v trabantech, je to tady takový indický. Což pochopujeme až dole v údolíčku. Cascada de La Paz si spokojeně padá z výšky do jezírka a lidi stojí autama uplně všude a blokují průjezd. My jedem dál. V ubytku vyhazujeme rychle bagáž, fasujeme ručníky a jedeme do termálů. Je to jak z Vladislavi na Lagunu do Třebíče, takže kósek … válíme se přes dvě hodiny v bublinách termálních pramenů a kolem nás řve a burácí prales … to je vám muzika.

Večer vyrážíme o dvě ulice vedle na hlavní třídu, protože nám chybí dvě základní životní věci zde na kostarice. Pětiletý rum Centenario a dva panáky.

Stavujem se na dlabanec, pořizujeme rum a den končí. Ale super na tom je, že zítra bude další. Tak .. zdareček zítra