Puerto Lopez, Playa Los Frailes, oceán, pelikáni a Krabi

Včera, jak jsem slíbila, jsem nic nenapsala. Měli jsme totiž strašně náročný program. Naše těla měnila barvu z bělochů na rudokožce, což nám ani s padesátkou faktorem nečinilo žádné potíže. Všichni rozumní obyvatelé Puerto Lopez obývali každičký dostupný stín, jen my dva blbci na pláži, v oceánu, pěšky na pozdní oběd a pěšky z něj a pak hned zas k oceánu.

Tady vypínaj proud v pravý poledne a nejde do večera – asi šest hodin. Ale nijak nám to nechybí, jen jsme si dvakrát nechali zajít chuť na kafe. Já včera ochutnala poprvý v životě humra (a taky asi naposled), protože v ČR je to trochu jinej level. Tady v tý hospůdce bez podlahy, na plastový židličce, kde mi pivko donese syn rybáře, kde mi rybář donese ukázat, co ulovil a jestli je to cajk, tady mi to přijde úplně nejlepší místo na světě, kde to zkusit. Jára zkusil nejoblíbenější rybu tady – corvinu. V překladu je to smuha královská. Dostala jsem ochutnat a fakt moc dobrá. No a po celém tom náročném a vyčerpávajícím dni jsme šli spat brzo a spali dlouho. Spíme tu na princezny. Máme postel s nebesy … a moskytiérou .. všechno super. Ale nesmíte se pod tou moskytiérou zavřít spolu s dvěma krvežíznivejma potvorama zanedbatelné velikosti, velké výdrže a chuti na mě. … Matlám se od hlavy k pate našim super výkonným repelentem do tropů a fakt mi dávaj pokoj, troufám si vystrčit hlavu z pod prostěradla a pak I palec u nohy. Zato Jaryn zneklidní… jsem nepoužitelná, tak si ho konečně všimli. Jde se matlat taky. … no prostě noc jak víno.

Dnes ráno po snídani se jedeme podívat na pláž v dalším z parků – Los Frailes. Dovnitř nesmíme mít ani kapesníčky, abychom nedělali bordel. Cestou k pláži potkáváme zaměstnance parku, kteří vysbírali další lidský hnus a bordel co vyplavil příliv, většinou plasty. Noooo, ale taky nese paní dvě mimina želviček někam do bezpečí … Pláž je hodně strmá a vlny se na ni valí systémem mlejnek. Když to neustojíš, semelou tě, že seš ráda že Ti zůstaly kaťky a podprda … takže se spíše kochám a fotím jak o závod. Prosím Vás, kdo nemáte rád páni pelikáni, rovnou to přestaňte číst a prohlížet fotky… protože mě to dneska náramně bavilo. Kucí byli hladoví, lítali jak diví a střemhlav se vrhali do vln a baštili rybke … úžasný to pohled … krása krás. Až mě Jaryn tahá z pláže pryč, že už je jako poledne … tak jedeme na oběd v jídelně u cesty za pár dolarů, dáváme si chicharones … takový jakoby rybí škvarky s rejžou, salátem, citronádou, Jaryn lahváčem a vracíme se do našeho rybářského městečka. Člověk by neřekl, že ta červená, co sme si provedli fčera, může bejt ještě červenější … a vona jako že může… ale nic nás nezastaví. Zase mažeme na pláž. A to jsem vám ani nevykecala, že celej den od rána je vlastně furt pod mrakem, ale to na opalování nemá žádný vliv. Možná se grilujeme pomaleji a postupně, budem dobře propečení. U nás to má efekt jediný, nemám pocit, že bych měla zalézt na půl roku někam do jeskyně. Prostě je to vedro vydržitelné a pocit slunce smazán. Ale bohužel je to jen pocit. Já vím, vám má o víkendu prý I sněžit do 300m.n.m. no … co na to říct … je to ale hnus, velebnosti.

A taky vám chci říct, že zítra vám taky nic nenapíšu. Půl dne budeme pokračovat v tom, co děláme už dva dny, pak sednem do auta, převezeme se zpět do toho velkého města Guayaquilu, vrátíme auto … taxíkem se převezem do hotelu a budem čekat na ráno, kdy máme přelet do fáze 4 celé této naší eskapády … právě jsem udělala check-in. … takže tak.