Puntarenas a Tárcoles

Sobota je den, kdy se opět přesunujeme. Z vnitrozemí k oceánu, z 1700 metrů nad mořem na nulu, ze 17 stupňů na 35 … hned po snídani se loučíme s panem domácím, sedáme do auta a vyrážíme. Opět je na co se koukat, Z Monteverde jedeme jinou cestou než jsme přijeli. A nutno dodat, že to je teda něco. Mají tu asfalt a dokonce je to asfalt bez děr. Kolem nás nádherný horský krajinky, stromy, fakt pěkný místo to Monteverde. Cesta fakt odsejpá, bo jedu … máme dnes jen jeden průjezdní bod. Puntarenas fotbalovej stadion. Děláme si tedy malinkou zajížďku a projíždíme tím zvláštním městečkem. Jak bych vám to vysvětlila… to je taková nudla se silnicó a na každou stranu moře a jak jste správně uhodli, na konci je maják a přístav a trajekty spojující centrální pacifické pobřeží s poloostrovem Nicoya.

A tam někde právě parkujem u stadionu. Maj otevřený vrata a Jaryn načuhuje dovnitř. Zrovna jdou z obchodu dva zřízenci a ženou ho dovnitř a jen se běž podívat a pohlaď si tu travičku, pokochej se. Tak hoší vedou fotbalovou diskusi o fotbalovým srdíčku a hlavně taky štěstíčku. Voni totiž Puntarenas hrajó neska doma. Jaryn má najítej zápas už měsíc … akorát to bude točit TV tak změnili čas z 16h na večerní 19h. A mám bróka v hlavě. Jaryn celé ščastné, stadion, fotbal … jestli já toho mýho nevyvezu.

Pokračujeme vozem asi tak hodinku po místní jedničce, po silnici, kde se platí mýtný (ale jako 210 kolónů – to je asi tak 10 kaček) … cestou máme již velice známý krokodýlí most, pod kterým se válejí krokodýli a lidi si je chodí prohlížet. Samozřejmě se jdeme taky podívat. Ale letos mám jiný plány …

přijíždíme do ubytka, maj tu piscinu a hlavně za hotelem oceán mírný, zálivový, koupací a hlavně!!! Maj tu papoušky. Už na recepci, když přebírám klíče se chechtám. Je to nezaměnitelnej zvuk. Zamlouváme si výlet lodí po řece mezi krokodýly na půl čtvrtou odpoledne a jdeme vyzkoušet vodu. Je to mokrý, teplý a když z toho vylezeš ven a foukne větřík, tak I osvěžující. Mezi mořem a hotelem sou takový ty papouškový stromy, co oni maj nejraděj. A ne jako že by tu seděl jeden, dva…. Je jich tu minimálně šest a nejkrásnější je, když jeden zavelí a nastane hromadný přelet mezi stromy. Tak ten, přátelé, ten vyfocený nemám. Jinak jsem tam stála zapíchlá snad hodinu a pozorovala je a oni mě a taky tam byl jeden hodně veselej páreček a ty už jsem teda nafotila. Jára mi skočil na pokoj pro teleobjektiv aby to stálo za to.

A jede se na krokodýli a ptáky. Je to čtyři minuty od hotelu. Za chvilku sedíme v loďce a jedeme prvně proti proudu. Zrovna se jedna loď vrací a z gest pánů kapitánů pochopopuji, že to stojí za prt, že je vedro a krokouši zajeli pod vodu a prdí na nás. No co by neprděli. Nejsme v ZOO, je to příroda. Tak uvidíme, co uvidíme. No nakonec se nad náma smilovali tři kousci. Tři alfasamci. Ne ti, co se válí pod tím mostem a jsou líní a vyžraní a čekají co jim přistane na talíř, ale ti, kteří mají každej pro sebe asi tak kilometr území, který si hájí a o který bojuje a kde nesmí bejt jinej samec, ale jako deset sličných krokodýlic to jako zase jo. Jenže ty tu ted taky moc nejsou, páč maj malý děcka a teď zrovna se o ně staraj. Jak nám vysvětluje průvodce, krokodýlí matka, se stará o děcka do dvou měsíců věku, pak si musí odplavat do Mangrového pralesa a tam žijí další dva roky. Jeden z krokoušů, které vidíme, je asi tak metr od nás, má šest metrů a 90 let …Pak nám jedou ukázat ten mangrovej prales. Poklad pokladů … stromy přinášející život - Mizející poklad, který dokáže zadržet až čtyřikrát více uhlíku než deštné pralesy. A co byste tak řekli, kdo za to může. No samozřejmě … zase lidi, zase ten člověk. Furt se všichni modlí k bohu, ale tomu největšímu bohu, který nás živí, který o nás pečuje … toho lidská rasa ničí a likviduje … a až na to jednou konečně lidstvo přijde, nevím nevím, jestli už nebude pozdě.

Je po výletě, vracíme se k hotelu, ale ani nezajíždím dovnitř, jen měníme věci a jede se na fotbal. Je to hoďka, je to jako bychom jeli do Brna na Zbrojovku. Nutno podotknout, že teda já byla na fotbale třikrát v životě. Jednou ve Vladislavi, Jednou v Quápiles na Santosu a teď teda Puntarenas. Sedíme mezi místňákama a je to napínavé a energické a maj tady fakt skvělý bubeníky … Jak jsem pochopila byli do nedávna v druhý lize a teď jsou v první a nejsou na tom uplně nejlíp a ti co dojeli jsou na tom o kousek hůř, tak by to chtělo vyhrát. A to se daří. 3:0. Všichni spokojení, ščastní a veselí …a jede se na hotel. Spat. Zítra je taky den.