S pádlem na jezeře, pěšky pralesem a pyraně na pytlačku

Vstáváme do jasného dne, matláme se krémem a protikomárovými opatřeními, snídáme opět vy-ni-ka-jí-cí snídani a jdeme k lodi, opět jsem vybavena foťáky a kamerkou, aby mi nic neuniklo. Nejdřív chytám šok, když slyším místo paddle boat paddleboard … a ptám se průvodce, jestli je to fakt bezpečný, že bych to svý nádobíčko fakt nerada utopila. A on se chechtá a říká – absolutně. Dojdem k vodě a tam kocábka a pádla, lehce si oddechnu, ovšem jen do té doby, než nasednem všichni… loďka je misty nad hladinou tak pět centimetrů a bojím se dýchat, hýbat nebo blbě hrábnout pádlem. Přejíždíme jezero, zkoumáme rostlinu kamu kamu, mimózu a další, které zas už nevimjaksemenujou. Přijíždíme k souši, vybaveni dlouhou nohavicí a gumákem a vyrážíme na vychajdu primárním pralesem, kterou bych mohla nazvat od stromu ke stromu. Je to tempo zvládnutelné a ještě je z toho člověk celej chytrej. Některé stromy už známe. Do jednoho píchnete a teče bílé mléko dobré na žaludek, s dalším si rozděláte oheň bez jakýchkoliv potíží a jiný se jmenuje něco jako Ginovník :D do něj, když kousnete, tak pijete Gin. Taky jsme viděli strom, ze kterého se dělá dračí krev a tekutina této barvy z něj skutečně teče. Taky jsme si mazali ruce jakýmas malinkými brablenci a ty když rychle rozmáznete, aby se nerozutekli, protože jsou fakt rychlí, tak mate na sobě skvělý 100% přírodní repelent. Taky jsme se dozvěděli, že primární prales je strašně chytrá věc, že když je tam jeden obrovský strom, říkejme mu alfasamec, ostatní nevyrostou, až je starej a spadne, začnou růst ostatní. No a taky jsem vůbec nevěděla, že v pralese je kvalitní půdy cca 5 cm, takže každý kdo skupuje půdu, že tobudetedafaktněco… tak není. Proto tam rostou i stromy, do kterých dovnitř padají mouchy, hmyzáci apod a on si tak vyrábí vlastní kompost a roste rychleji. Seznámili jsme se s Bambou, do které když se správně praští, je to slyšet na tři kilometry … mohla bych pokračovat dlooooouho. Ale důležité mi přijde ekologické okénko. Už cestou do Cuyabeno jsme pozorovaly kilometry a kilometry trubek vedoucích kolem silnice o které je vzorně se staráno … řešili jsme, co tím vede… a uhodli. Těma trubkama teče Černý zlato. A bohužel to Černý zlato, ropa, se těží všude tady I kolem řeky Napo. Zatím firmy drží ochrana přírody a do národního parku nesmí, ale až jednou gavrment řekne howg …. Tak bude konec všemu. Je to smutný téma, ale je to tak. Je to něco, jak u nás v ČR jednání o rozšíření těžby do Beskyd … Po třech hodinách chození lesem ... najednou... kde se vzal, tu se vzal, rovník. Stojíme na rovníku a moc tomu nevěříme. Mysleli jsme že jsme trochu níž, no prostě najednou tu je a já si vybavuju, že tento park se vážně nachází přímo na rovníku ... tak jsme z toho celí vedle, nasedáme opět do kocábky a naštěstí bez úhony se vracíme do našeho ubytka. Máme oběd, pauzičku na odpočinek a jede se zpět na vodu, čekáme výlet, nějaký vopice a koupačku při západu slunce. K našemu údivu vytahuje průvodce klacek se silonem a háčkem a jdeme chytat pyraně… masakr. Na háček dává kousek masa a fakt během chviličky tahá první pyraňu. Pozor, chytne, ukáže a pustí zpět do vody … postupně si to zkoušíme všichni .. podaří se asi čtyři úlovky a z toho tři druhy pyraní – red, white a tigres … jsou nádherný a musím uznat, že jsou to fakt vostrý holky,,, daly by se doma používat místo kleští zvaných ščípačky. Já místo pyraně chytám strom a to hned dvakrát, když zatahají mršky za silon, ožerou mi všechno maso a já se snažím co nejrychleji s nimi z vody ven. Nicméně, zážitek parádní … taky se dozvídáme, že pyraně žerou tak nějak všechno, ale maso zásadně "mrtvé", že jsme akorát všichni zblblí z filmů. No ale,,, tak nějak … stejně bych tam teď nevlezla…

Ale za pět minut už jo. Zapadá slunce, jezero má asi 30 stupňů a je to parádní osvěžení … ano osvěžení. Vracíme se na večeři, na které jsme již oděni opět do dlouhých rukávů a nohávů, namazáni proti komárům a vyrážíme loďkou na kajmany po tmě. Na nebi se blýská, nevím jestli na lepší časy ale raději nechávám vše na pokoji a bereme si jen ponča. Jedeme v totální tmě, jen průvodce svítí tu na pravo, tu na levo a hledá červené oči kajmanů. Nachází oči hadů a hadic, oči nočních opic … cítíme závan větru a s pokrčením ramen na sebe s Járou házíme ponča… jsme sakra nějací zálesácí ne? :D a taky že jo… do dvou minut už to teče, už to valí, už to proudí… bouřtička jak víno. Ale průvodce je tvrďák, nevzdává to, nacházíme ještě jednoho fakt velkýho krásnýho hada a vidíme i blejsknout oči kajmanovy a jak k němu míříme, šup a je v čudu. Kapitán nabírá na rychlosti a prakticky v úplné tmě se řítíme zpět k hotelu, Chechtáme se nahlas … konec konců, tohle prostě chceš.

Du spat. Nahraju vám to ráno, budem se balit a fáze zvaná Amazonie nám končí … zítra nás čeká cesta zpět do Quita … tak dobrou noc, a vám vlastně pěkný pondělí …