Tenorio, LLanos del Cortés, Catarata La Leona

Dnešní den, jak to popsat? Řeky a vodopády cestou k Pacifiku? Vstávat jsme chtěli tak nějak normálně, lidsky, dovolená taky, ne??? No naši sousedi měli jiný názor a vstávali v 5:20 na východ slunce a bylo jasno.

Otevírám dveře a vidím sopku Tenorio s parádně osvětlenou čepicí. Poprvé dnes vybíhám nějaký ten výškový metr a fotím. Spát už nejdu. Je sice brzo, ale láká nás koupačka v Río Celeste, která je v parku nekoupací, tam je jen koukací. Je modrá a modrá je dobrá. Jsme 500m od parku a k řece to máme asi 2minuty prudkého padání pod chatu. Je to paráda, řeka chladí a je neskutečně čistá. Když prý Bůh hledal modrou na nebe, vzal si ji z Río Celeste.

Posnídáme rýži s fazolí a vajíčkama - jak jinak taky a vyrážíme do parku. Jsme jedni z prvních. Do parku se nesmí s jakýmkoliv igelitovým pytlíkem, petkou, cigárama .. pravidla jsou přísná. Naše cesta v parku je jasná. Vodopád a ta část řeky, kde se mixuje taková normální obyčejná voda s jinou obyčejnou vodou, ale s jiným chemickým složením a vytváří to tuto modrou krásku. Během chvilky jsem jako kdybych plavala, několik desítek prudkých schodů, vlhký vzduch, vedro ... a je to. V parku je jedna stezka, není to okruh a my na cestě zpět potkáváme celou výpravu Kudrna Brno - ty teprv čekají schody dolů k vodopádu.

Kolem půl desátý už sedíme v autě a mažeme si to na další z vodopádů Kostariky. Llanos del Cortés. Sledujeme změny krajiny z 1000 odstínů zelené na sušší, žlutější barvy. Sledujeme změnu teploměru z krásných ranních 25 stupňů na stupňů 40. Jsme u vodopádu. Stíháme ho těsně před autobusem amerických tůristů, stíháme ho i vyfotit bez lidí. Je to takové příjemné poklidné jezírko, rybníček, obklopený stromy poskytujícími stín. Nevím, zda chladivý, ale stín. A do jezírka padá ze skály na pohled moc pěkný vodopád. Když přičtu, že k němu vede pár schodů, parkoviště je asi 200metrů, chápu, že sem vozí tůristy I autobusy. Pro nás to bylo příjemné schlazení a fofrem zas dál.

Catarata La Leona. Odbočku nacházíme, je to kilometr a tak se pouštíme na samostatnou objevitelskou výpravu. sklon vozovky je přímo děsivý ... v podstatě na vrcholu kopce nevidím do čeho jedu. Cesta je hliněná, sem tam štěrk a ve zkratce bych ji nazvala - samajama. Naštěstí mám školení z Oslavky, kdy každý kdo chce autem dolů na oheň podkovy prožívá velmi podobné chvíle. Oslavka mě stála i proražený chladič. Naznáváme, že tady nejsou takový mugle, tak zavírám oči a jedu, Jenže 800 metrů mi přijde jako neskutečná dálka. Pod dalším hangem to opatrně otáčím a vracíme se do vsi. Je tam firma, která dělá výpravy a tak slovo dává slovo a za chvilku nám sedí v autě průvodce s vestama a jedu to znova. Jsme rádi. Myslíme, že sami bychom to nikdy nenašli. Jsme rádi, je to vážně paráda. Jedeme dost daleko od civilizace a pak v tričkách, plavkách a sandálech slézáme za pomocí lan do hlubokého kaňonu. Mugle a skály jsou všude kolem nás. Když tu prej šla láva, všechno brala s sebou i ty skály. A najednou je před náma. Modrá voda. Složitě kličkujeme kolem skalisek, jindy podplaváváme skalní okna a jedno je jisté. Blížíme se. To co vidíme, nás dostává a já mám náhle na Kostarice jasnou jedničku. Jsme tam snad hodinu, plaveme, zíráme na jeskyni ve které vodopád je a nemůžeme se nabažit. Cestou zpět nám ukazují ještě jeden, má tři proudy, je menší a říkají mu "Duche" - sprcha. Léňa si ještě v jednom místě může do tý parády i skočit a definitivně musíme odejít. Je půl pátý a za hodinu nebude vidět ani Ň. Čeká nás cesta do Puerto Soley na pobřeží Pacifiku. Hodinky mi dneska ukázaly 59 vystoupaných pater a 12km. Jsme unavení jak koťata. Jdem spat. Však zítra je taky den.