Toulky Otavalem a Výšlap kolem jezera Cuicocha

Dnes máme dokonce budík. V 7:30 nás čeká snídaně za dveřmi pokoje, jako vždy vajíčka, marmeláda a toustík. K tomu máme nachystanou sklenku džusu asi marakujového a kávu. Hned po snídani chvátáme na ten nejslavnější trh jižní ameriky, který v osm začíná, abychom ho prošli a jeli na výlet. Náměstí Plaza de Ponchos, kde se vše odehrává se nachází jen dva bloky od hostelu a tak jsme tam cobydup … trh je teprve ve výstavbě, přesto jej chvilku procházíme, ale pak nás při pohledu na jasné nebe napadá, raději se sbalit a vyrazit na výlet, na výšlap… je naprosto nádherné počasí, ze kterého jsem neustále v šoku. Dá se říct, že ani v Amazonii a ani tady jsem nic takového nečekala. V Amazonii I tady jsou v dubnu prakticky největší sloupce vody na den a pěkných dnů v měsíci je nula… takže tak trochu v šoku z ažůra vyrážíme. Necháváme na hostelu pláštěnky a taky repelent a taky ochranný krém na slunce… nevím proč, snažím se co nejvíce odlehčit bagáž. A to si ještě furt blbec myslím, že mě čeká 13km vychajda kolem jezera – chápejte – jako že kolem laguny bude cestička, pěkně po rovince a já se projdu jako dámička někde v polabí … cesta trvá 30 minut je to vážně kousek a sme tam. … no … tady mi Jaryn trochu ujasňuje, co nás čeká a co jsem to pro nás vlastně vybrala… a tak vyrážíme… co už teď, že jo … převýšení 500metrů a výška nejvyššího bodu vychajdy 3 465 metrů nad mořem mi přijde na rozehřátí slušné … hele píšu Vám, to znamená, že jsem stale zde a že jsem přežila. Myslím, že dnešní den jsme to šli jen mi dva a partička čtyř mladých Ekvádorců … místa pro auta a autobusy totálně prázdná.

Prvních šest kilometrů jdeme prakticky furt nahoru a je to vážně moc krásné, jezero, hory kolem I samotná sopka Cotacachi, která se nám občas ukazuje celá celičká v celé její špičatosti. Fotím a funím a ščípou mě moskyti a já rozněžněle vzpomínám na repelent na pokoji. Proti slunci moc vybaveni taky nejsme… matlám si na nos aspoň tyčinkou padesátku, ale ono už je to stejně jedno, zase už to schytal … koho by taky napadlo, že ve 3500 metrech bude 18 stupňů … koho by napadlo, že tu bujně pokvetou kvítečka, keře a všechno kolem nás. Vážně moc pěkný. Za půlkou trasy to s náma jde z kopce do kopce, protože musíme přejít řeku a zvrásněné údolí … nemám ráda schody a zvrásněná údolí … poslední úsek se pořád držíme kolem 3 300 metrů a jdeme po vrstevnici a toto šupajdí. Když se nedívám na jezero a sopku ale na druhou stranu, přijde mi že jsem v o dvatisíce metrů výš položených Beskydech, kvetoucí louky, jehličnaté stromy, paráda. Většinu nastoupaných metrů padáme až v úplném závěru vycházky. Je tu opravdu liduprázdno. Furt dumám jestli to je tou nebezpečnou situací v Ekvádoru a jestli tolik lidí zrušilo své cesty sem. Nevím, my se zatím cítíme velmi bezpečně, Ekvádorci jsou usměvaví, všichni se furt zdraví, máváme si a je to fajn.

Po návratu se moc nezdržujeme na pokoji a vyrážíme tedy konečně na ty trhy … hej a mě se fakt daří smlouvat … nevím teda kam až by to mohlo jít, ale I tak mi ty výrobky, na to že s tím je kvantum práce, přijdou děsně levné … zakupuji svůj vlastní a krásný a úžasný a slušivý Panamák, který je ale původem vážně z Ekvádoru a moc jsem si ho přála. Kupujeme pár drobností a nezbytností a jdeme jíst, kam nám doporučil recepční z hotelu. Je to takové místo hned u tržnice – Alli Mikuy, kde jsou stánky s jídlem a najíte se kolem dvou dolarů. Slušná porce a takhle v šest večer super oběd. Sedíme s místňákama a dáváme si ještě kafe.Pak už jen přes obchod, kde musíme koupit nezbytnou vodu, míříme zpět na hostel.

Zítra nás čeká už cesta dál přes národní park Cayambe-Coca až k úpatí vulkánu Cotopaxi… ale o tom až zítra.

Napadá mě, vy co to čtete – co se Vám zatím líbilo nejvíc? O čem byste si chtěli přečíst? Co Vás zajímá? Napište mi, budu moc ráda …

Tak ahoj ahoj ahoj, pěkné ráno a my teď půjdem dobrou noc.