Trajektem na centrální pacifické pobřeží

Dnešní noc jsem si musela i nahrát, protože by mi to doma nikdo nevěřil. Na stromě přímo u chatky se usalašila tlupa vřešťanů a vykládali s jinou tlupou na úplně jiným stromě a asi hodně daleko, vykládali nahlas. Když jsem se do toho zaposlouchala, znělo to jako sbor. Ale spát se u toho prostě nedalo. No prostě tak od dvou od tří od rána byla existence čirá radost, až jsem se tomu musela smát. Jsem ráda, že mohu vařit snídani a úplně se s tím mazlím. Co byste asi tak řekli, že bylo. No jasně ... vajíčka. Volský voka pěkně se šunčičkou, cibulovými kroužky a zasypané strouhaným sýrem. Jinak nazváno - musíme dojíst všechny zbytky, jinak by to dnes nepřežilo cestu.

Balíme, loučíme se s domácími a vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Máme čas. Trajekt jede 12:30 a tak po cestě navštěvujeme ještě pláž Tarcoles kousek od přístaviště v Paqueře. Pláž je obrovská, písečná, v dost uzavřeném zálivu a oceán dělá nádherné vlny, ve kterých se ovšem dá plovat. Tož ploveme. Jaryn zkouší běh po pláži a dává 1300 metrů a my s Lenčou volíme leh na pláži. Není to tak náročné, ale člověk se u toho taky pěkně zapotí. Vydržíme asi 30 minut a chechtáme se, co zase bude večer za popáleniny.

K trajektu už vede dlouhá fronta aut a čekáme až na nás přijde řada. Autem mohu jet jenom já, můj tým jde rovnou na palubu. Trpím. Chytla jsem místo někde ve sklepě, v podpalubí a bylo to asi to nejposlednější místečko, co tu mají. Myslím si o sobě, že jsem dobrý řidič, ale jestli něco fakt neumim, tak couvat. A už vůbec neumím couvat, když nemám prostor, za mnou je zábradlí, obsluha lodi mi i přiklápí zrcátko u řidiče abych stála u zdi tak blízko, že bych ho jinak ulomila. Jsem v pasti, naštěstí borec pochopuje a pomáhá mi i točit volantem, bo su z toho naprostý jelen. Navíc ven z auta se dostávám přes sedadlo spolujezdce a s úlevou vyhledávám můj tým. Za chvilku vyplouváme, očima hladím hory Nicoye a doufám, že zase brzy se do toho našeho ráje bez silnic vrátím. Cesta trajektem do Puntarenas trvá asi tak hodinku. Tak už si to zase sypu do podpalubí, pouští mě úplně druhou stranou. Čeká mě peklo 45 stupňů, proplétám se mezi nastartovanými vozy úzkou uličkou až na samý konec. Ať žije klimatizace.

Za chvilku přichází vysvobození. V přístavu nabírám posádku do vozu a mizíme pryč. Zpět do přírody. Cesta už není dlouhá, je to slabá hodinka, malý nákup, bo nám došel Centenario a mažeme si to na Rancho Capulin s božským výhledem na krokodýlí řeku - Rio Grande de Tarcoles. Opět bydlíme v chajdaloupce, co má kuchyňku venku a taky má vlastní hejno netopejrů, žáby kolem bazénu a všude je to samý květ. Západ slunce je nádherný. Je zkrášlený dešťovými bouřkovými mraky, duhou a ano... ochlazením na slastných 28 stupňů ... Sedíme venku, Jaryn prelůduje na ukulele, srkáme rum a posloucháme všechny ty zvuky kolem nás. Vypadá to, že vřešťani tu nejsou. Uvidíme ráno. Ráno moudřejší večera.