Krátce po půlnoci vstávačka po necelých dvou hodinách odpočinku. Bubnuje ve mě každičká součástka a hlavou mi lítá asi milion věcí. Cítím v sobě vzrušení jako už dlouho ne… přeci jen to byl zatím asi nejvyšší level plánování, rok příprav itineráře a náročných návazností. Jsem plná otázek a doufám, že vše zvládneme. Jožin nás veze na Brno, sedáme na FlixBus a za dvě hodinky jsme ve Vídni. Letíme přes Paříž a Atlantu. Odbavení, Vídeň i Paříž probíhá v klidu, když pominu hodinové zpoždění v Paříži … to už moc klidná nejsem. Vím, co nás čeká v Atlantě nad kterou pro jistotu ještě chvilku kroužíme jak při vyhlídkovém letu. Běžíme a na imigračním je před námi asi třistahlavá hadice… sice to jde rychle, ale další hodinu nám to krájí, běžíme halama a zastavuje nás další kontrola s nevinným dotazem, zda cestujeme bez odbavených zavazadel, nechápavě civíme … čekali jsme všechno, ale ne, že nám bagáž vyhází z letadla a budeme si ji muset znovu nechat odbavit. Kontrola příručních zavazadel, kontrola nás a chvilka zmatků v metru, naštěstí hned jede další a přejíždíme na "éčko" … tam už spíš běžím než jdu a slyším jak nás španělsky volají k letadlu. Jsme poslední a čeká se jen na nás. U letušek prosím o lahev s vodou a celí opocení dosedáme do sedaček a letíme na Quito. Koukám z okýnka na Floridu, Mexický záliv a přelétáme nad Panamou … v dálce asi vidím pouštět čmoudíky do nebe sopku Poás, která se na Kostarice probrala k životu. V Quitu jsme načas, usměvavý pán na imigračním se ptá, jestli španělsky a já se o to snažím. Hraje se mnou tu hru až do konce a nedává mi šanci uhnout. Dostáváme razítko do pasu, čekáme na bágle a už si to štrádujeme za pánem držícím papír s mým jménem. Domluvila jsem předem taxíka z letiště přes booking za výrazně lepší cenu a taky proto, abychom se nezdržovali před další cestou… navíc, jak se později už v autě dozvídám, pán není ofiko taxikář a kdyby nás zastavila policie, tak jsme všichni spolu prostě amígos.tak jo.

Vystupujeme před hostelem odkud nám pokračuje spojení busem do Amazonie. Máme asi hodinku čas, tak si v horním patře na terase dáváme vodu a pivko a pozorujeme mlhu, která je všude kolem nás. A už je to tady … autobus přijel, nasedá nás asi dvanáct. Sedáme si až dozadu a že to zkusíme prospat. Není se čemu divit, náš den má právě třicetjedna hodin. Chvilku spíme, chvilkama to drncá tak, že se chytáme všeho kolem, Je tma jak v pytli a tak ani nevíme, kudy jedeme. Ráno v šest se začíná rozednívat a my sledujeme bujnou zeleň okolo nás a domky ne nepodobné těm na Kostarice. Mohla bych napsat roman o padesáti odstínech zeleně … fakt krása. Po osmé ráno zastavujeme na dalším bodě, kde máme čas na kafe, snídani a ranní baňos. První co slyším, je oropendula a pak ji I vidím. A co jednu oropendulu ,,, celé oropendulí stromy. Je vlhko a teplo. Přistavují nám další busíky a rozhazují si nás podle místa určení. A jede se dál, další dvě hodiny. Jedeme na vstup do Národního parku Cuyabeno odkud dál už to půjde jen po řece. Ale o tom už je jiná pohádka … a ani se neloučím, jdu to hned sepsat, bo mi za chvilku vypnou co? Bo mi za chvilku vypnou proud. A já se taky vypnu. Momentálně padesát tři hodin bez většího spánku… ale copak to jde??? 

Fotogalerie