Z konce světa na jiný konec světa - Pavones

V osm ráno jsme plně připraveni vyrazit za dalšími dobrodružstvími. Nečekám však, že přijdou tak rychle a tak nečekaně. Zdoláváme půl hodiny po pláži s bagáží, nasedáme do auta a už si to hrnu do mega kopce, kterým jsme sem před třemi dny spadli. Masakr. Deště se projevují. Změnili moji blahořečenou hliněnou cestu v cosi, co smykuje a absolutně se to nedá vyjet. Ve dvou třetinách stojím a beznadějně hrabu a zahrabávám se do bahýnka. Jaryn vystupuje z auta a já to pomalu na couvačku pouštím zpět dolů a řeším jestli budem schánět traktor, nebo odvoláme pracovníky válející se pod palmama dole na pláži ať mě dó poščóchnót ... V tuto chvíli ještě vice uctívám Žlutý Cirkus a Trabanty, protože to, co oni dokážou s trabantíky, já nedokážu se čtyřkolkou … aha tvl. To bych si to předtím musela přepnout. No jo, skoro blondýna. Přehazuju na 4WD, Jaryna zanechávám pod kopcem a rozpaluju to na plný kule ďura neďura. Hrabe to, vříská to, ale kopečisko zdoláváme. Nahoře zastavuju, vystupuju a dávám si vrcholový cigáro. Že budu mít adrenalin hned takhle ve startu mě nenapadlo. Dvě noci už nespím a poslouchám vytrvalý déšť a přemýšlím, jak budu zdolávat ty brody, co mě čekají, nebo jestli pojedem lodí a půjčovně aut zavoláme ať si tu auto vyzvednou až zas bude období sucha. No nic, todle jsme překonali a mažem dál. Nutno podotknout, že wifina je tak naprt, že nám nenajela navigace. Přijeli jsme dle google map a odjíždíme dle offline mapy.cz … ty nevidí cestu, kudy jsme přijeli a našli nám jinou. Částečně. Zdolávám první brody, řeky opravdu nabobtnaly, ale srdnatě dělám, že nic. Křečovitě držím volant a prostě jedu. Mapy.cz náhle mění trasu a neptají se, zda chceme. Vyjíždím dle nich další naprosto šílený krpál a to tak šílený, že když řešíme, že nás to vede totálně jinam odmítám se otočit a jet zpět. Pojedeme delší, zato horší cestou. Ale je krásná. Cesty vedou kolmo nahoru, kolmo dolů, přes brody, jsou většinou hliněné a šutraté. 4WD už ani nevypínám a na to že jedu v automatu docela slušně řadím. Máme tady v tom typu nejen možnost D, ale taky možnost brutální kopec nahoru, brutální kopec dolů… tak mezi těmito třemi se pohybuji už poslepu. V podstatě když jsem na vrcholu kopce klopí se dolů tak rychle, že vůbec nevím, do čeho jdu, co tam je nebo není. Máme zcela expediční pocity. Jedeme neznámou cestou o které nevíme, kam vede. Jedeme tudy 40km a jedeme to 3hodiny. Náhle nabíhá wifi a Jaryn říká … ty jo, tak my se do toho Sierpe přeci jen podíváme. A to jsme jeli autem, abychom si celou cestu od přístavu v Sierpe ušetřili. Už se jen chechtám. Jaryn mi sděluje, že ještě přejedem řeku Sierpe a já vtipkuju, že doufám, že tohle jako nebudu brodit a čekáme oba most. Cesta končí, řeka před námi, most nikde. Přívoz. Na kraji cesty sedí na lavičkách Ticos a vysvětlují nám, že máme zatroubit. Tak troubíme. Nic. Nakonec někdo řve přes řeku, že deset minut. Za dvacet minut se přívoz dává do pohybu a veze jedno auto sem, aby odvezl nás na druhý břeh. Hurá. Tak na přívozu jsem teda poprvý v životě. Dokonce se mi z něj daří vycouvat a po chvilce hrabání na couvačku vyjíždím i kamením až k silnici. Když už jsme tady, kde to známe, dáváme si v přístavu oběd, stavujeme se na něčem jako náměstíčku do vopchodu a musíme dál. Odtud ná to hlásí už jenom dvě a půl hodiny. Kus z toho je luxusní cesta a tak je mi jasné, že každý asfalt jednou skončí. A taky že jo. Hlavní cesta vede na Golfito, z té se odkláníme a opět se to dá nazvat cestou necestou. Nádhera. Jedeme v podstatě na jih pacifické strany Kostariky, do ráje surfařů s druhou nejdelší pláží světa s levostranými vlnami. Přijíždíme do hotelu Swell Pavones, kde jsem prakticky okamžitě nadšena. Příjezdová cesta je plná koní, na recepci jsou dva neskutečně příjemní chlapíci, ukazují nám venkovní společnou kuchyní a vedou nás do našeho pokojíčku číslo jedna. Necháváme tu věci a uháníme na průzkum. Stavujeme se na pláži, na vlnách je vidět, jak moc prší, oceán je hnědý od vody z řeky, která ústí nedaleko. Procházíme se až na místo, kde vidíme řádit surfaře, a vracíme se okolo městečka zpět … co je tu teda vopravdu vopravdicky moc příjemnýho, zdraví se tu úplně všichni s úplně všema. Všichni se usmívají, kynou si a jsou milí. Je to tu konec světa, kam jezdí jen ti surfaři za velkýma vlnama a když odjedou, tak je tu zase klid. Jdeme si sednout do té venkovní kuchyně a vaříme si kostarický kafe, další si vaří večeři, zvou nás na ochutnání a zároveň se ptají, jestli nepůjdem s něma zítra na výlet do hor kousek odtud za indiánama Guaymi …

Uvidíme, uvidíme, co přinese ráno