Z Palo Verde do Monteverde

Budíček o páté. Hážeme na sebe oblečení a mašírujeme na východ slunce v parku Palo Verde. Byla nám doporučena vyhlídka "La Roca". Nevíme ovšem, kde to je přesně a tak se omylem vydáváme na okružní vychajdu o stromech. Žádný strom nám nepřipomínal skálu a tak to zkoušíme znovu a jdeme o něco dál a nacházíme správnou odbočku. Po cestě plašíme něco, co dosud klidně spalo, teď to dupe, funí a vrčí to na nás … já bych taky vrčela, kdyby mě někdo takhle budil. Cesta končí ku podivu na skále úplně nahoře, vedou k ní schůdky a kolem je zábradlí, abychom náhodou nespadli. Výhled je na celou planinu, vidíme I kudy přesně teče řeka. Východ slunce to mohl být moc krásný a né že né. Chvilku se kocháme krajinou a příjemnými nižšími stupni, svěžím ranním větrem a už zase běžíme na snídani, abychom to od paní kuchařky neschytali.

Zapomněla jsem vám vyžvanit, že dnes jsme vstávali za zpěvu vřešťanů někde hodně blízko. Teď, jak se vracíme z vyhlídky La Roca, řvou furt dál. Řvou hned vedle jídelny a jelikož mám u sebe foťák s teleobjektivem, neváhám. Jsou vysoko, slunce teprve začíná prozařovat stromy, nevadí. Uvidíme, co z toho bude. V sedm ráno máme 4km za sebou a snídani před sebou na stole. Rozhodli jsme se, že nebudem až do oběda, ale odjedem hned po snídani. Tak nastává zase balení věcí do auta a už si štrikuju tu svou relí samajama. Cestou zastavuji vyfotit masív hor s krásnou naducanou čepicou a Jára mi potvrzuje, že to je Vulcán Tenorio, který jsme letos vynechali. Napojujeme se na asi 40km na kostarickou jedničku. Rozhodli jsme se pro nejpřímnější cestu a tak nějak tušíme co nás čeká. Částečně se pleteme. Za Caňas najíždíme pravda na obvyklou kvalitu cesty, ale to kudy vede to naprosto vyrovnává. Jedeme venkovem, zvedáme se do kopců a kolem nás příroda vysochala neskutečné krajinky s majestátními stromy. Zkusila jsem Vám to nafotit. Já teda sedím za volantem a jéjuju a wawuju na všechny strany, furt někde stojíme a blikám další fotky. Silnička se kroutí mezi kopečky tak nějak furt nahoru a za chvilku Jára měří něco přes 1000 metrů nad mořem. Teplota spadla dokonce na 29 stupňů a musí se nechat, je tu fajn. Škrábem se hore a čím výš, tím víc to už není ani silnička, ani cesta, ani polňačka, vlním se v ďurách jak v oceánu a naše autíčko sotva dejchá. Šlapu mu za krk a nutím ho k výkonům. Vidíme už opravdu do velké dálky, vidíme I záliv mezi poloostrovem Nicoya a centrálním pacifickým pobřežím. Je sice trochu opar … ale to neva. V jednom takovém místě maj ženský hospůdku s vyhlídkou a za pár colónů nám dělaj skvělý Casado. Odtud už jen 16km a jsme v cíli.

Parkujem, přebíráme klíče od pokojíčka, tentokrát se záchodem, ramínkama a máme dokonce kávovar a lednicu. Tož tam nastrkáme ty plechy, ať to Jaryn nelemtá teplý. A plni rozumů od pana domácího vyjíždíme zpět cca 15minut na motejly. Dycky když jsme tu byli, tak nás ty motejlárny zaujaly, ale než jsme se rozhoupali, byli už končiny, kde neměli motejlárny. Tak jedem. Protože máme velmi velmi slušnej čas, kupuju rovnou lupeny I na hanging bridges. Procházíme s panem průvodcem "skleníkem" a on nám povídá o všem možným, hlavně teda o motejlech, jejich životních etapách, křídlech a ták, ale upřímně nějak mi na tento obor chybí angličtina, tak lovíme s Jarynem motejly. Je docela zataženo, teplota klesla dokonce k jednadvaceti stupňům, někteří lidé se choulí v bundách … nám je fajn, já to vnímám dokonce jako vítanou úlevu od těch třicetiosmi, co jsme si prožili včera. Nasyceni barvami a křehkostí motýlů vyrážíme na hanging bridges. Má jich být osm a jsou v různých výškách, jeden cca 35 metrů jiný třeba jen dvacet. Dlouhé jsou různě od 90 metrů klidně do 160 metrů. Délka trasy tři kilometry. Jsem nadšená. Vidím ty nádherné stromy shora. Je tu tolik druhů zelené, že to ani popsat nejde. Fakt pěkný. Jako bonus sem tam posedí a zapózuje nějakej ten ptáček a nebo proběhne nosál. Jsme v cíli. Sedáme do auta a přes rychlou večeři, nákup drobností v potravinách mažeme do našeho ubytování. Zde budeme dvě noci. 

Zítra plánujeme nějakej ten prales, nějakej ten vodopád a možná orchije, jestlivá to pro mě není škoda. Huvidíme, co stihneme.