Z pralesa do hlavního města San José

Jojo. Všechno má svůj čas. I dovolená. Ta naše právě pomalu končí. Možná právě proto, že tato nevšední krása, vnímání přírody, zvířat, stromů a květin, vnímání usměvavých a pohodových lidí, vnímání jiného světa bez žití v nekonečném DEADLINE ... v MUSÍM, ve stresu a neustálé honičce za výkonem, dokud se kola točí, dokud stroj maká, dokud noha plandá ... možná právě proto si toho umíme víc vážit a vnímat to. Toho, v čem nám bylo dovoleno měsíc být. Snažila jsem se to do sebe nasávat, vstřebávat, nasosávat každým pórem těla. Každý úsměv Ticos, každé mávnutí na pozdrav při průjezdu autem, každé šplouchnutí oceánu, křik ptáků, opic, vrnění "elektrikářů". Snad jsem naakumulovala dost, snad z toho budu žít velmi dlouho a snad brzo udělám ten pidi filmeček jako i minule a ten to ve mě snad pokaždé znovu probudí.

Na Kostarice je to něco, o čem furt mluvím, o čem přemýšlím. Je tam ten Bůh a je takovej nějakej hmatatelnější, ta matka příroda, která to všechno vymyslela a zařídila tak, že všechno existuje v neskutečné harmonii, všechno funguje i bez člověka, protože na co člověk šáhne a snaží se to udělat lépe, než ona udělala ... no víme všichni, jak to končí. Nikdy nepřestanu být udivena tou škálou barev a tvarů všech tvorů a květin, rozmanitostí a dokonalostí, která tu člověka obklopuje. Je to opravdu jako navštívit zemi, kde žili Adam a Eva, než někdo vymyslel peníze, hodnoty a majetek. Jasně - i tady to je i tady to platí. I tady jsou chudí lidé a bezdomovci, i tady jsou bohatí a rozmařilí. Nepíšu však moc o lidech. Píšu o kráse a pestrosti země, kterou se zde lidé snaží chránit a pečují o ni a honba za goldem není až tak moc cítit.

Dnešní den nás čeká dlouhý přesun z Corcovada do San José. Chceme se stavit na jednu z mála historických památek, kterou tu mají, kousek od Cartaga - Ruinas de Ujarrás. Celkově bychom měli najet círka 400 km a z nula metrů nad mořem se vyšplhat na 3 450 metrů a poté klesnout do San José na 1 100 metrů.

Cestou se zastavujeme na drobné poslední nákupy v Dominicalu a loučíme se s Pacifikem, na oběd po prvním velkém šplhání vzhůru a u Casada obdivujeme nádherné kopce kolem nás. Po obědě začíná echt stoupání do kopců. Cesta se kroutí jak hadica a auto sotva funí. Panorámata mizí a my vjíždíme do mraků. Nyní, na samotném vrcholu 3 450 metrů stavíme a celí vyletnění vylézáme z auta a zkoušíme se v 11 stupních aklimatizovat na moravské hodnoty. Husí kůže se může jít zahrabat. Zvykli jsme si na 28 stupňů i kolem půlnoci a návrat bude drsný. Vážně jsme věřili, že se vrátíme do jara. Kolem půl čtvrté odpoledne přijíždíme na vyhlídku na Ruinas de Ujarrás a zjišťujeme, že mají zavřeno. To same platí i za další dva km přímo u ruin. No ... halt je to pomale jediná jejich památka. Je obehnána plotem a střežena ochrankou a taky ji zahalují stromy abych si ju náhodou nevyfotila. Chápeme je, památek moc nemaj. A já si představuju, jak takhle obeženou plotem všechny památky u nás. Nevadí. Povídám ochrance pěkně Česky, že my máme Kárlštejn a Pernštejn a že by čučeli ... a do diáře si píšu:

• příště Corcovado tak, aby nebyl úplněk bioluminiscenční plankton potřebuje tmu
• Národní Park Marino Ballena v Uvitě nesmí být ve středu
• Ruinas de Ujarrás jen pátek až neděle

Nevadí. Jedem dál. Cartago je sotva 13km a musím ho projet celé. Původně to bylo hlavní mesto Kostariky. Projíždím centrem a vidíme jinou "zříceninu" zastavujeme a jdeme omrknout aspoň to. Zjišťujeme že se jedná o jedinou stavbu v románském stylu  stavěnou německým architektem Francisco Kurtzem v roce 1870, která byla rozestavěna celých 30 let, ale v roce 1910 vše definitivně zastavilo jedno z dalších zemětřesení. Tak jsme se pokochali a jedeme dál. Cartago je vlastně jedna mega obrovská aglomerace propojená se San José. Když přičtete, že hodně z budov nemá vice než dvě patra, právě kvůli zemětřesením ... dovedete si představit rozlohu toho všeho a já tím projíždím. A už je tma. Já, která nechcu jet autem do Práglu. Nicméně mám zdatné navigátory. Jedu v režimu automat, sleduju provoz a zatáčím dle pokynů. A jsme tam. Náš poslední útulek pro dnešní noc. Je sladkých 21 stupňů, Lenka si obléká bundu a vyrážíme na večeři. Chechtám se tomu. Jak si doma libujem, když je ke dvaceti, jaká to byla teplá noc. Dáváme si jakýsi mexický talíř pro tři plný různých druhů mas, kuřecích špalíčků, nachos a tak dál. Večer padáme únavou. Nebalíme, neřešíme. Zítra je taky den.