Z Ráje do Ráje

Je večer. Sedím v závěsném křesílku, pár metrů ode mě hřmí moře a do střechy tluče déšť, který se právě spustil. Na stolku před sebou mám pětiletej Centenário a Jára brnká na ukulele. Přemýšlím, jak dnešek shrnout... popsat. Je to jako být v ráji v ráji. Ale začnu pěkně od začátku. Od rána.

Náš náhodný známý z hostýlku Uvita Pirates má nápad na drobnou změnu k snídani - knedlu s vejcem. Knedlu nemaje, opékám do toho tu jejich veku, Dobrej nápad. Chceme nakouknout do parku alespoň ráno na rychlej vzlet dronem a vyfocení oné bájné ploutve. Nakonec mi pohodář Martin slibuje, že mi pučí svou fotku a my raděj mažeme rovnou do Sierpe. Je to přístavní městečko podobně jako La Pavona. Dál se musí po řece. Ale kdyby jen po řece - i po moři. Máme celkem pohůdku, dojeli jsme včas, tak zakupuju skládací karty se zvířákama různého druhu, abych nebyla furt tak dežorientovaná a pijem kafe a juice z čerstvě zpracovaného mixu ovoce. Mňam. Pán kapitán nás usazuje do lodi pro 12 lidí a vyrážíme. Po řece si to maže ukrutnou rychlostí a my se zase zubíme na celý kolo. Musím sundat klobók, bo se mi krempa ohýbá do vočí a vidím leda tak prt.Projíždíme jakousi záplavovou oblast, plnou chodících stromů a propletenců kořenů a říkám si, kdo že tady může bydlet. Může. Dva nadšenci vystupují z lodě a my se vracíme zpět do hlavního kanálu. Všecko je žůžo labůžo a blíží se oceán. Najednou chvilkama sedím zadkem tak půl metru nad sedačkou a dopady zpět nejsou zrovna nejměkčí... podvědomě zuřivě svírám  board lodi. Najíždíme přídí, na které mimochodem sedím, čelně do vln a přesně je kopírujeme. A jelikož to nejsou vlny ledajaké, už se nezubíme, už se řehtáme jako kobyle. Naštěstí jsme za chvilku přesně tak daleko jak je potřeba a jedeme vodorovně s pobřežím. To je vám krása panečku. Zase bulím. Připlouváme do Agujitas de Drake, kde si myslíme,že nás se ty velké vlny u břehu netýkají. Chyba. Musíme prej vystoupit,že pro nás přijede jiná loď. Je tu s námi ještě páreček z Izraele a tak všichni zkoušíme volat do hostelu a nakonec mi reagujou na messenger. Vysílají pro nás lodičku pro šest lidí a pán kapitán se jmenuje José. A je to. Za půl hodinky už zase sedíme v loďce, celí mokří, páč naloďování se neobešlo bez dvou, tří vln ... inu... já věděla proč chci dnes jet v plavkách. Krása střídá nádheru, mizíme z civilizace, obeplouváme poloostrov OSA a jsme v samém srdci národního parku Corcovado. Jedeme do místa, kde je výhled na "Isla del Caňo" - reserva biologica. Corcovado je jedním z nejvzácnějších chráněných území v Kostarice. Je tvořen především tropickým lesem, nachází se zde však i mangrové porosty a mokřady. Zdejší biodiverzita patří k nejvyšším na světě.

National Geographic: https://www.nationalgeographic.org/projects/pristine-seas/expeditions/osa-peninsula/

No prostě tady nejsou auta. Světlnej smog, lidi, odpadky ... Hostel má na střechách domků soláry a veškerou vodu pro používání filtruje. Svítíme velmi úspornými žárovkami. Je soběstačnej. Sedíme na břehu a fascinovaně čumíme (ano, už zas), nad hlavama nám spider monkey (chápan) předvede pár artistických čísel a během chvilky přelétne přes deset palem. Je to borec. Běžně se tu procházejí tapíři a jsou tu fakt I jaguáři. Tapíra bych vidět chtěla, jaguára asi jako zas až tak úplně né, ale těší mě, že tady bydlí a jsou svobodní a že s nima chvilku ten prales můžu sdílet a vědět, že někde za kopcem zrovna jsou.

Dnes máme kochačku, zážitek už byla cesta sama. Spát jdem brzo, protože tohle nesmíme prospat. Ráno se chystáme do džungle na výpravu.